ECLI:CZ:US:2022:1.US.477.22.1
sp. zn. I. ÚS 477/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Miloše Skácela, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 9 As 141/2020-43, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2020 č. j. 10 Af 26/2018-53, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. srpna 2018 č. j. MF-38169/2016/1603-3/2004 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend ze dne 6. října 2016 č. j. MHMP 1760968/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 2. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí napadených rozhodnutí
2. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen "správní orgán") ze dne 6. 10. 2016 č. j. MHMP 1760968/2016 bylo rozhodnuto, že stěžovatel, který je podnikající fyzickou osobou, svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správních deliktů podle §16 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), a byla mu uložena pokuta ve výši 70 000 Kč. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 2. 8. 2018 č. j. MF-38169/2016/1603-3/2004 zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno.
3. Správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách se stěžovatel, který je dopravcem, dopustil tím, že dne 22. 2. 2016 jako řidič nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval za v rozhodnutí specifikované poskytnutí taxislužby částku 317 Kč, přestože podle §5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve znění pozdějších předpisů, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 146 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min 6 Kč. Správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách se zase dopustil tím, že dne 22. 2. 2016 porušil povinnost při označování zboží cenami podle §13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách. Při provozování taxislužby neoznačil vozidlo taxislužby cenou, kterou uplatnil v okamžiku nabídky a která se vztahovala k prodávanému jednotkovému množství zboží a dalším podmínkám.
4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 4. 6. 2020 č. j. 10 Af 26/2018-53, v němž se zabýval i námitkou zpochybňující zákonnost kontroly provedené kontrolním orgánem, konkrétně postupu, při němž si Karolína Nedomová a Petr Louda (dále jen "cestující") před samotným zahájením kontroly objednali a následně absolvovali předmětnou kontrolní jízdu. Poznatky z této jízdy zachycené v oznámení o poskytnuté přepravě byly využity jako jeden z podkladů pro vlastní zahájení kontroly a pro kontrolní zjištění. Městský soud uvedl, že zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, umožňuje, aby ke kontrole byly přizvány fyzické osoby, jejichž prostřednictvím lze opatřit podklady již před zahájením kontroly (§3 a §6 odst. 3 kontrolního řádu). Přizvaná osoba může vykonávat jednotlivé kontrolní úkony bez účasti kontrolujícího, je-li to potřebné k dosažení účelu kontroly. Praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, které je porušení právních předpisů kladeno za vinu, je podle městského soudu v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Tímto postupem nejsou upřena práva kontrolované osoby, neboť tato může namítat obsah záznamu z kontrolní jízdy v podstatě v totožném rozsahu, jako kdyby namítala obsah svědecké výpovědi sloužící jako důkaz ke zjištění skutkového děje. Stěžovatel může svá práva účinně hájit jak podáním námitek, tak následně ve správním nebo soudním řízení. Účelem pověření přizvané osoby je navíc toliko osvědčení faktického průběhu kontroly.
5. Pokud jde o stěžovatelem namítaný nedostatek pověření přizvaných osob, toto pověření musí mít písemnou formu, nelze však požadovat, aby bylo vždy vyhotoveno pro konkrétní kontrolu, která se koná jen na určitém místě v určitý čas a míří na konkrétní osobu kontrolovaného a jeho vozidlo. Takto exaktně nelze parametry plánované kontroly na úseku silniční dopravy předvídat, zejména jde-li o kontrolu řidičů, kteří nabízejí a provozují dopravu přes mobilní aplikaci typu Uber. V posuzované věci není sporu o tom, že kontrolující osoba byla k výkonu kontroly řádně pověřena, a že cestující jednali za správní orgán a k tomuto jednání jím byli materiálně pověřeni, což následně sami potvrdili ve svědeckých výpovědích. Takto provedené úkony cestujících jsou přičitatelné správnímu orgánu, na jehož kontrolní pravomoci se tyto osoby realizací kontrolní jízdy podílely.
6. Podle městského soudu stěžovatel netvrdil, zda a jakým konkrétním způsobem se měl nedostatek písemného pověření projevit v nezákonnosti meritorního rozhodnutí. Oznámení o přepravě a v něm zachycená skutková zjištění, jež byla jedním z podkladů pro navazující správní řízení, ani nijak věcně nezpochybňoval. Fyzické osoby vystupující v procesní pozici přizvaných osob byly v navazujícím správním řízení vyslechnuty jako svědci a po řádném poučení vypovídaly o způsobu objednání jízdy, o jejím průběhu, o trase i o ceně za uskutečněnou jízdu, přičemž potvrdily skutečnosti uvedené v oznámení o poskytnuté přepravě. Stěžovatel proti zjištěním vyplývajícím z jejich svědeckých výpovědí nebo z protokolu o kontrole nenamítal, že by byla v rozporu se skutečným stavem věci. Důvodné nebyly ani námitky zpochybňující věrohodnost jednotlivých svědků. Procesní vada spočívající v nedostatku písemného pověření osob, které vykonaly kontrolní jízdu v pozici přizvaných osob podle kontrolního řádu, neměla na daném skutkovém půdorysu z vyložených důvodů vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí.
7. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí rozsudkem ze dne 16. 12. 2021 č. j. 9 As 141/2020-43. Ve své rozhodovací praxi (např. rozsudek ze dne 31. 3. 2021 č. j. 2 As 344/2019-47) již v minulosti dovodil, že fyzické osoby provádějící jízdu jsou přizvanými osobami, a jízdu přirovnal ke kontrolnímu nákupu ve smyslu §8 písm. b) kontrolního řádu, který se pro kontroly podobného typu běžně používá a který je prvním kontrolním úkonem (tedy součástí kontroly). Kontrola totiž může být zahájena i bez předchozího oznámení přímo kontrolním úkonem, který bezprostředně předchází předložení pověření ke kontrole, je-li takový postup k výkonu kontroly třeba [§5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu]. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se závěry o existenci materiálního pověření k provedení kontrolního úkonu. Šlo o iniciativu správního orgánu, jejíž podoba reagovala na zmaření možnosti provedení dalších kontrol ze strany kontrolovaných osob. Kontrolní akce byla v této podobě plánována, řízena a provedena, proto je jako celek přičitatelná správnímu orgánu. Pověřením přizvané osoby nedochází k jakékoli atrakci pravomocí kontrolního orgánu. Přizvaná osoba vyjma faktického provedení jízdy žádné další kontrolní činnosti nevykonává a do práv kontrolované osoby nikterak nezasahuje. Za situace, kdy je přizvaná osoba následně v řízení vedeném ve věci spáchání správního deliktu vyslechnuta jako svědek, má kontrolovaná osoba možnost uplatňovat veškerá procesní práva, která jsou s prováděním tohoto důkazu spojena, tj. zejména právo být účastna výslechu, právo klást svědkovi otázky a právo vyjádřit se k jeho výpovědi.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že v posuzované věci byla kontrola provedena v rozporu s kontrolním řádem. Cestující činili úkony před zahájením kontroly (což potvrzuje i protokol o kontrole ze dne 25. 4. 2016), ačkoli zákonná úprava neumožňuje, aby přizvané osoby takto postupovaly. Před zahájením kontroly může úkony provádět jen kontrolní orgán. Kontrolní orgán nezákonně koordinoval svou činnost s cestujícími, městský soud nicméně odmítl provést důkaz spisem správního orgánu, kterým by bylo propojení kontrolního orgánu a těchto osob během kontrolního procesu prokázáno. Je zřejmé, že kontrolní orgán využíval k provádění části kontrolní činnosti osoby, které k tomu nemají pravomoc, jsou bez povinnosti mlčenlivosti nezákonně seznamovány s průběhem a přípravou kontrolní činnosti, a jejich zjištění přebírá kontrolní orgán do protokolu o kontrole, který pak pokládají správní orgány za veřejnou listinu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V posuzované věci vše podstatné k námitkám stěžovatele uvedly již správní soudy, s jejichž hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje a v zásadě k němu není třeba nic dodávat (některými souvisejícími otázkami se Ústavní soud zabýval již v minulosti, např. usnesení ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 103/19 nebo usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 30/19). Z napadených rozhodnutí, jejichž obsah byl podrobně shrnut výše, vyplývá zákonný základ účasti cestujících na kontrole jako přizvaných osob, existence jejich pověření, jakož i důvody, pro které ani absence písemného pověření těchto osob nemohla mít s ohledem na skutková zjištění vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Kontrola byla zahájena již úkony přizvaných osob, byť je v protokolu o kontrole obsažen údaj jiný. Rovněž bylo vysvětleno, že stěžovatel nebyl postupem správního orgánu nijak zkrácen na svých procesních právech. Za této situace se tak Ústavní soud nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí omezuje na konstatování, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva a svobody či ústavní principy, jejichž porušení tvrdil v ústavní stížnosti.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu