ECLI:CZ:US:2022:1.US.478.22.1
sp. zn. I. ÚS 478/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti O. S., t. č. ve výkonu předávací vazby ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrou Benkovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. 14 To 12/2022, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2022 č. j. 11 Nt 11/2021-72 bylo rozhodnuto o předání stěžovatele do Litevské republiky k výkonu trestu v trvání jednoho roku, devíti měsíců a 28 dnů, který byl vysloven rozhodnutím Okresního soudu města Klaipeda, a o přeměně předběžné vazby stěžovatele na vazbu předávací. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušeno v celém rozsahu a nově bylo podle §205 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních"), rozhodnuto o předání stěžovatele do Litevské republiky k výkonu výše specifikovaného trestu a podle §206 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních též o přeměně předběžné vazby stěžovatele na vazbu předávací.
Stěžovatel rovněž žádá, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody (dála jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí Okresního soudu města Klaipeda ze dne 21. 1. 2019, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku a deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen a byly v něm stanoveny podmínky tohoto podmíněného odkladu, mu bylo doručeno pouze v litevštině. Uvádí, že z obsahu evropského zatýkacího rozkazu jasně plyne, že jako jazyk, kterému rozumí, uvedl pouze ruštinu. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18, na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a na nález sp. zn. II. ÚS 3822/18, jakož i na ustanovení §205 odst. 2 písm. l) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, z nějž vyplývá nepřípustnost předání osoby do vyžadujícího státu, pokud by předání bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že sice byl přítomen řízení, v němž bylo vydáno předmětné rozhodnutí Okresního soudu města Klaipeda, avšak obsahu tohoto rozhodnutí nerozuměl, neboť mu nebylo přeloženo do ruštiny a jeho obsah nebyl ani přetlumočen. Z toho dovozuje, že uvedené trestní řízení před Okresním soudem města Klaipeda proběhlo v rozporu s jeho základními právy garantovanými Úmluvou. Je přesvědčen, že se trestní soudy měly zabývat tím, zda během trestního řízení v Litvě nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Trestní soudy se podle něj nezabývaly ani tím, že by mohl být ve vyžadujícím státě vystaven pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro polické názory nebo že by se zhoršilo jeho postavení při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Připomíná, že uvedl, že trest za daný trestný čin již v Litvě vykonal. Tvrdí, že mu nebylo doručeno rozhodnutí, kterým byl podmíněný trest přeměněn na nepodmíněný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hlediska "běžné" zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") vyplývá, že všechny výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v rámci své stížnosti podané proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Vrchní soud se přitom s těmito námitkami důsledně vypořádal, přičemž stěžovatel na jeho argumentaci téměř nereaguje.
Vrchní soud na č. l. 4-5 svého usnesení předně vysvětlil, že stěžovatel v průběhu celého předcházejícího řízení neuváděl, že by nerozuměl litevštině, tedy jazyku státu, ve kterém od narození až do doby svého odsouzení žil. Tuto námitku stěžovatel uplatnil až v odůvodnění své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Vrchní soud dále připomněl, že se stěžovatel v dosavadním řízení vůbec nezmínil o tom, zda litevskému soudu alespoň naznačil, že hodlá využít služby tlumočníka, rovněž tak neuvedl nic o tom, zda se kvůli jím tvrzenému pochybení litevského soudu u příslušných litevských orgánů domáhá či domáhal nápravy. Rozsudek, u jehož vyhlášení byl přítomen, nijak nezpochybňoval v tom směru, že mu nerozumí, neuváděl, že by z tohoto důvodu proti němu uplatnil opravný prostředek. Vrchní soud pak poukázal i na další skutečnosti, které zpochybňují jeho námitku, že litevštině nerozumí.
Jestliže na základě těchto okolnosti vrchní soud konstatoval, že je třeba uvedenou námitku stěžovatele považovat za účelovou, neshledává Ústavní soud žádný důvod k tomu, aby takový závěr zpochybňoval, zvláště když - jak již bylo uvedeno - stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí žádné relevantní protiargumenty. Ústavní soud proto již jen dodává, že z uvedených důvodů nelze na případ stěžovatele vztahovat judikaturu Ústavního soudu a ESLP, na kterou stěžovatel odkazuje, neboť se se týká jen případů, kdy obviněný prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se řízení vede.
Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud i další námitky stěžovatele. Vrchní soud na č. l. 5 svého usnesení uvedl, že stěžovatel nikterak blíže neodůvodnil své tvrzení, že jeho předání brání opodstatněná obava z pronásledování z důvodu jeho původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro politické názory nebo ze zhoršení jeho postavení při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Stejně tak nevysvětlil své tvrzení, že trest za daný trestný čin již v Litvě vykonal. Žádné vysvětlení v tomto ohledu stěžovatel nezahrnul ani do ústavní stížnosti, takže ani Ústavnímu soudu není jasné, z čeho konkrétně stěžovatel dovozuje uvedené skutečnosti, které by vylučovaly jeho předání k výkonu trestu.
Vrchní soud se neopomněl vypořádat ani s tvrzením stěžovatele, že mu nebylo doručeno rozhodnutí, kterým byl podmíněný trest přeměněn na nepodmíněný. Na č. l. 5-6 svého usnesení vysvětlil, že překážka pro předání osoby do vyžadujícího státu uvedená v §205 odst. 2 písm. j) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se vztahuje jen na případy meritorních rozhodnutí, nikoli rozhodnutí následných, učiněných v rámci vykonávacího řízení, kam patří i odvolání podmíněného odkladu výkonu trestu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu