ECLI:CZ:US:2022:1.US.505.22.1
sp. zn. I. ÚS 505/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Mráčka, zastoupeného Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 11 Co 138/2021-107 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. května 2021 č. j. 21 C 246/2018-92, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Luboše Striy a Zuzany Striové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhuje, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 22. 10. 2018 se vedlejší účastníci domáhali žalobou u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") uložení povinnosti stěžovateli uzavřít kupní smlouvu k blíže určeným nemovitým věcem. Poněvadž mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky probíhala mimosoudní jednání a vedlejší účastníci se rozhodli řešit věc prostředky trestního práva, dne 14. 5. 2019 vzali žalobu zpět. Okresní soud nato usnesením ze dne 21. 5. 2019 č. j. 21 C 246/2018-31 řízení zastavil a mimo jiné rozhodl, že nikdo z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel proti uvedenému usnesení brojil odvoláním, ve kterém nesouhlasil se zastavením řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 7. 2019 č. j. 11 Co 133/2019-36 uvedené usnesení potvrdil co do výroku o zastavení řízení a co do nákladového výroku je jako nepřezkoumatelné zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení pro chybějící odůvodnění.
2. Okresní soud následně usnesením ze dne 17. 2. 2020 č. j. 21 C 246/2018-42 rozhodl, že nikdo z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. a II. stupně. Shledal sice procesní zavinění zastavení řízení podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na straně vedlejších účastníků (žalobců), avšak stěžovateli, který má proto na náhradu nákladů nárok, žádné náklady nevznikly a ani žádné nepožadoval. Krajský soud k odvolání stěžovatele uvedené usnesení znovu zrušil jako nepřezkoumatelné a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení usnesením ze dne 15. 10. 2020 č. j. 11 Co 148/2020-70 (v senátě složeném z předsedkyně Ivany Urbanové a soudkyň Zdeňky Jungvirtové a Jany Barcalové, stejně jako v předchozím rozhodnutí o odvolání stěžovatele). Je povinností soudu rozhodnout o nákladech řízení i bez návrhu a ze spisu je zřejmé, že stěžovateli náklady vznikly.
3. Okresní soud napadeným usnesením znovu rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem I. a II. stupně, a to za využití moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. Okresní soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné v tom, že původní právní zástupce stěžovatele sám vyzval soud, aby nečinil žádné úkony, které by měly vliv na náklady řízení před soudem, stěžovatel v původním odvolání výslovně nebrojil proti nákladovému výroku, nýbrž pouze nesouhlasil se zastavením řízení, a stěžovatel si právního zástupce "na plnou moc" zvolil až pro podání druhého odvolání; sám stěžovatel proto až po zastavení řízení navýšil náklady řízení.
4. Krajský soud napadené usnesení okresního soudu potvrdil napadeným usnesením (v senátě složeném z předsedkyně Zdeňky Jungvirtové, soudkyně Jany Barcalové a soudce Václava Beneše). Krajský soud potvrdil, že procesní zavinění zastavení řízení je na vedlejších účastnících, avšak uvážil, že krajský soud původně odvolání stěžovatele nevyhověl. V řízení po zastavení řízení proto byli procesně úspěšní vedlejší účastníci a poměr úspěchu a neúspěchu odpovídá výroku napadeného usnesení okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Poukazuje na to, že krajský soud v napadeném usnesení použil jinou argumentaci než okresní soud v odvoláním napadeném usnesení. Krajský soud přitom postupoval nepředvídatelně, neboť mohl kritérium poměru úspěchu a neúspěchu použít již při rozhodování o prvním odvolání stěžovatele, případně o druhém odvolání. Není zřejmé, proč původní rozhodnutí, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení, krajský soud nepotvrdil již dříve. Není pravdou, že stěžovatel původním odvoláním brojil toliko proti výroku o zastavení řízení; nákladové výroky závisí na výroku ve věci samé. Není proto ani pravdou, že stěžovatel byl v odvolacím řízení neúspěšný; nákladové výroky okresního soudu krajský soud opakovaně zrušil. Dále stěžovatel nesouhlasí s použitím moderačního oprávnění okresního soudu podle §150 o. s. ř. Není jasné, jak původní snaha stěžovatele, aby nebyly vynakládány zbytečné náklady za situace, kdy běží mimosoudní jednání, ovlivňuje existenci jeho nároku na náhradu nákladů. Vytkl-li okresní soud ve svém důsledku stěžovateli, že se snažil věc urovnat mimosoudně, ocitá se jeho napadené rozhodnutí v rozporu s povinností soudu vést účastníky ke smírnému řešení sporu. Nelze se ubránit dojmu, že obecné soudy mají za to, že jednání stěžovatele, o které ve věci šlo, bylo trestným činem. Stěžovatel přitom byl obžaloby pravomocně zproštěn. Konečně stěžovatel "z opatrnosti" vznáší námitku nesprávně obsazeného senátu. V průběhu řízení došlo ke změně v obsazení senátu krajského soudu, aniž o tom stěžovatel byl vyrozuměn.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci jde o náklady řízení. K uvedené problematice se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádně vedeného soudního řízení totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v situacích interpretace a aplikace zákonných ustanovení, v nichž je obsažen prvek svévole.
3. Taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Úvahy krajského soudu i okresního soudu v tomto směru jsou přiměřeně odůvodněny a nelze jim upřít racionálně-logický základ. Nezabýval-li se krajský soud na podkladě (předchozích dvou) odvolání stěžovatele poměrem úspěchu stěžovatele a vedlejších účastníků (jako v napadeném rozhodnutí), nejde o jeho pochybení, nýbrž o projev respektování jeho úlohy v odvolacím řízení. Krajský soud totiž v obou situacích s odkazem na §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil rozhodnutí okresního soudu jako nepřezkoumatelná. Krajský soud se proto v mezích procesních pravidel soustředil na pochybení procesního charakteru (nepřezkoumatelnost odvoláním napadených rozhodnutí) spočívající v nedostatečném odůvodnění (sub 2.) a rozporu učiněných zjištění s obsahem spisu (sub 3.), aniž se mohl nákladovým výrokem věcně zabývat.
1. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dále zřejmé, že obecné soudy ve svém důsledku rozdělily řízení pro účely rozhodnutí o nákladech řízení na dvě relativně samostatné části, a to 1) řízení ve věci samé, které bylo zastaveno, a 2) následující část, ve které bylo k podnětu stěžovatele rozhodováno jak o odvolání proti výroku o zastavení řízení, tak o nákladech řízení. Jde-li o část 1), je mezi obecnými soudy a stěžovatelem shoda, že mu náleží právo na náhradu nákladů. Jde-li o část 2), úvahy obou soudů spočívají ve svém důsledku shodně na závěru, že danou část řízení "udržoval v chodu" stěžovatel svou procesní iniciativou, aniž dosáhl v konečném důsledku pro sebe příznivého výsledku. Proto v celkovém souhrnu (v poměru úspěchu a neúspěchu ve věci) nemá nikdo z účastníků nárok na náhradu nákladů (celého) řízení. Taková úvaha je srozumitelně odůvodněná, logická, není mechanická či přehnaně formalistická a odpovídá poměru úspěchu a neúspěchu, který zásadně rozhodování o nákladech řízení ovládá [srov. např. bod 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2904/16 (N 22/84 SbNU 283) či bod 16 nálezu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], jakkoli nemusí nutně jít o úvahu "správnou" (ve smyslu zákonnosti), neboť o takové kritérium v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího nejde.
2. Jde-li zadruhé o námitku stěžovatele o nesprávně obsazeném senátu, stěžovatel opomíjí, že jednotliví soudci byli předem určení příslušným rozvrhem práce, což ostatně stěžovatel nezpochybňuje. Samotná skutečnost, že v jiném odvolacím řízení rozhodoval senát v jiném složení, neznamená nesprávně obsazený senát či dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce [viz k tomu např. nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243) či bod 12 nálezu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219)].
3. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně odmítl i návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti podle §62 odst. 4 téhož zákona, neboť ve věci nebyl úspěšný [viz bod 30 nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275) či bod 21 nálezu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1539/18 (N 131/90 SbNU 173)]; navíc svůj návrh nijak neodůvodnil (srov. bod 26 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu