ECLI:CZ:US:2022:1.US.530.22.1
sp. zn. I. ÚS 530/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Sůry, zastoupeného JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 28 Cdo 3207/2021-378, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2021 č. j. 11 Co 174/2020-334 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. června 2020 č. j. 1 C 112/2017-301, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a spolku TJ Lokomotiva Žatec z. s., sídlem U Hřiště 554, Žatec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vlastní blíže určený pozemek, na kterém se nachází lyžařské vleky ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Stěžovatel smlouvou přenechal vedlejšímu účastníkovi uvedený pozemek k užívání do dne 15. 4. 2015 za úplatu ve výši 50 000 Kč za sezónu. Vedlejší účastník na něm provozoval lyžařskou sjezdovku. Po zániku závazku z dohody stěžovatel vedlejšího účastníka vyzval k vyklizení pozemku, který jej přesto dál užíval a zaplatil stěžovateli za jeho užívání celkem 8 062 Kč (4 031 Kč za každou sezónu). Stěžovatel se proto žalobou u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 91 938 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedeného pozemku bez právního důvodu ve formě a výši odpovídající nedoplatku za dvě platby "nájemného" podle uvedené smlouvy.
3. Okresní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Vedlejší účastník sice užíval pozemek neoprávněně, avšak okresní soud náhradu uhrazenou dříve vedlejším účastníkem považoval za přiměřenou. Vyšel zejména ze znaleckého posudku znalce Miroslava Maťáka, podle kterého v místě a čase obvyklé cena za užívání srovnatelných nemovitých věcí odpovídá 1 460 Kč, resp. 1 539,20 Kč za sezónu, tj. celkem 3 999,20 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek okresního soudu. Podle krajského soudu okresní soud správně vyšel z uvedeného znaleckého posudku, který je logický a řádně odůvodněný, a který zohledňuje i způsob užívání pozemku vedlejším účastníkem pro účely sportovní rekreace navýšením koeficientu při určení výše obvyklé ceny. Nebylo proto nezbytné zohlednit dosavadní (smluvní) výši ceny za užívání věci.
5. Stěžovatel proti napadenému rozsudku krajského soudu brojil dovoláním, ve kterém vytkl krajskému soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nezohlednil komerční způsob využití pozemku vedlejším účastníkem (určení "komerční ceny"). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud nezpronevěřil jeho ustálené rozhodovací praxi, poněvadž zohlednil komerční využití pozemku vedlejším účastníkem již tím, že znalec navýšil z téhož důvod koeficient pro určení "tržní" ceny. Krajský soud se nadto podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zaměřil na hodnocení přesvědčivosti a úplnosti uvedeného znaleckého posudku. Závěry napadeného rozsudku krajského soudu nadto odpovídají ustálené rozhodovací praxi v tom smyslu, že krajský soud výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení určil s přihlédnutím k obvyklé výši ceny vynakládané za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel považuje výši náhrady bezdůvodného obohacení za nízkou a trvá na tom, že má odpovídat dříve sjednané ceně ve výši 50 000 Kč za sezónu. Ve srovnání se skutečně přiznanou částkou jde o výši nepřiměřeně nízkou. Stěžovatel vyslovuje tezi, že výše náhrady bezdůvodného obohacení má odrážet prospěch, který obohacený získal, spíše než újmu ochuzeného. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastník se užíváním pozemku "výrazně hospodářsky obohatil"; napadená rozhodnutí se proto ocitají v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Stěžovatel k tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 143/11 (N 161/74 SbNU 383) a ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 788/12 (N 1/76 SbNU 33), podle kterých u bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním pronajatých prostor je rozhodný skutečný stav užívání (skutečný důvod užívání má přednost před formálně-právní povahou užívaných prostor). Stejně tak platí, že pro určení výše bezdůvodného obohacení podle ceny obvyklé musí soud operovat s vhodným komparátorem (obdobný pozemek, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Není-li reálně možné najít vhodný komparátor, je na znalci, aby se s takovou situací vypořádal, popř. na soudu, aby ji zohlednil ve svých úvahách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 900/2012). Bylo proto rozhodné určit charakter pozemku jako sjezdovky. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je proto rovněž nepřezkoumatelné. Konečně stěžovatel s odkazem na §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedl, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy nedostatečně zohlednily charakter pozemku, za jehož užívání vedlejším účastníkem bez právního důvodu stěžovateli náleží náhrada za bezdůvodné obohacení. Stěžovatel v tomto směru rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Napadené usnesení Nejvyššího soudu však nepřezkoumatelné není, neboť z něj dostatečně jasně, srozumitelně a logicky vyplývá, proč Nejvyšší soud nepovažoval dovolání stěžovatele za přípustné, a to z důvodů vyložených shora sub 5, tj. z jakých důvodů se krajský soud v napadeném rozsudku neodchýlil od stěžovatelem akcentované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom na rozhodné námitky stěžovatele reaguje věcně a jejich podstatu srozumitelně a logicky vyvrací.
10. Jde-li o samotné věcné námitky, pro obecné soudy bylo rozhodné, že znalecký posudek zohlednil skutečný způsob užívání pozemku zvýšením koeficientu, čímž došlo i ke zvýšení zjištěné obvyklé ceny. Není proto pravdou, že napadená rozhodnutí ignorují, že vedlejší účastník využíval pozemek komerčně. Z týchž důvodů nejsou případné ani odkazy stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Její podstatou totiž je požadavek, jak sice správně zdůrazňuje stěžovatel, aby komparátorem pro určení výše bezdůvodného obohacení byla věc, která odpovídá tomu, jak obohacený věc skutečně užívá, což se však z napadených rozhodnutí srozumitelně podává. Proto Ústavní soud shledal, že uvedeným požadavkům obecné soudy v nyní posuzované věci dostály.
11. Na ústavněprávní pochybení obecných soudů v nyní posuzované věci nelze usuzovat ani z odkazů stěžovatele na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Jde-li o rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, jeho nosnými důvody je procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v jeho postupu při nesouhlasu se závěry znaleckého posudku (odvolací soud v této věci chybně nahradil závěry znaleckého posudku vlastní úvahou, aniž znalce požádal o vysvětlení, případně doplnění, či odstranění nedostatků). O to však v nyní posuzované věci nejde, když taková procesní situace nenastala. Jde-li o rozsudek sp. zn. 28 Cdo 900/2012, v obecné rovině se z něj podává, že majetkovým vyjádřením náhrady bezdůvodného obohacení má být "částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy", a že proto"[j]e ... třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných ...". Znovu je však nutné uvést, že z napadených rozhodnutí se srozumitelně podává, že na uvedené aspekty se obecné soudy soustředily a těmto požadavkům dostály, zhodnotil-li znalec konkrétní komerční využití pozemku navýšením koeficientu, čímž ve svém důsledku došlo, jak bylo již uvedeno, i k navýšení výše bezdůvodného obohacení. Jinými slovy, znalec i soudy se se s konkrétními specifiky daného pozemku vypořádali.
12. Nařízení ústního jednání, kterého se stěžovatel domáhal, Ústavní soud nepovažoval za nutné, neboť všechny rozhodné skutečnosti bylo možné bez pochybností zjistit přímo z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, a nebylo proto od něj možno ani očekávat další objasnění věci. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel se odkazem na §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dovolává právní úpravy, která ke dni 1. 1. 2013 již není účinná (srov. novelizaci provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.).
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu