ECLI:CZ:US:2022:1.US.532.22.1
sp. zn. I. ÚS 532/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti X, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 25 Co 221/2021-76 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. května 2021 č. j. 7 C 150/2020-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu Praha-východ domáhala zaplacení 22 650,45 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. K ní mělo dojít poškozením vozidla psem žalované při předávání nezletilé dcery mezi rodiči. Vůz řídil M. J. (bratr jednatelky a společnice stěžovatelky), který odmítl dceru předat žalované ze strachu, že požila alkohol (což následná dechová zkouška vyvrátila), při čekání na příjezd policie mělo dojít k poškrábání vozidla.
Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť na základě provedeného dokazování učinil závěr, že k tvrzenému poškrábání vozidla psem vůbec nedošlo. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší dvě hlavní námitky. Jednak mělo v řízení dojít k opomenutí důkazů a dále k deformaci obsahu důkazního prostředku a v důsledku toho k nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
Jak stěžovatelka uvádí, v dané věci nelze tvrdit, že by neunesla důkazní břemeno, když jak k prokázání vzniku škody, tak k prokázání příčinné souvislosti navrhovala řadu důkazů, které nebyly provedeny nikoli z objektivních důvodů, ale pouze na základě domněnek soudů o údajné nevěrohodnosti svědka či nadbytečnosti vypracování znaleckého posudku z důvodu možnosti laického zkoumání. Stěžovatelka navrhla výslech M. J., který seděl při vzniku škody ve vozidle a incident natáčel, ale soud tento důkaz odmítl a konstatoval nevěrohodnost svědka v důsledku jeho nepřátelského vztahu k žalované. Bez provedeného důkazu ale tyto domněnky nejsou podle stěžovatelky ničím podpořeny.
Stěžovatelka také navrhovala důkaz vyjádřením a fotodokumentací autoservisu, kde bylo vozidlo opravováno. Fotodokumentace přitom mohla osvětlit, kde se škrábance nacházely, a soud ji mohl porovnat s již soudem známou fotodokumentací doloženou stěžovatelkou. Stěžovatelka poukazuje na to, že již nebyla k dispozici fotodokumentace přivolané policie, což jí ale nemůže jít k tíži.
Jde-li o druhou námitku, soudy se dle názoru stěžovatelky dopustily deformace důkazního prostředku, když okresní soud subjektivně interpretoval důkaz fotografií psích tlapek na vozidle a odvolací soud tento postup schválil. Soud uzavřel, že jediné stopy na vozidle jsou otisky tlapek, nikoli drápků, přičemž jedna stopa je zcela zřetelná, nerozmazaná, a tedy má soud za vyloučené, že by ke škrábnutí, které vyžaduje nějaký pohyb, mohlo vůbec dojít. Podle stěžovatelky ale otisk tlapky není natolik ostrý, aby zde nemohlo dojít k pohybu po dveřích vozidla a tím pádem k poškrábání laku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poznamenává, že hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je úkolem obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat, a pouhý jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními tak důvodem pro kasační zásah ani být nemůže. Do procesu zjišťování skutkového stavu obecnými soudy přísluší Ústavnímu soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by tento proces vykazoval zcela zásadní, "extrémní", nedostatky. Taková situace by mohla nastat typicky v případě, kdy by zjištěný skutkový stav byl v natolik zásadním a zřejmém rozporu s provedenými důkazy, že by k němu soudy nemohly při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět.
Ústavní soud při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
V posuzované věci je spor veden o částku 22 650,45 Kč, tedy částku, u níž je zásadně vyloučeno dovolání a která bývá v judikatuře Ústavního soudu považována za bagatelní (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015). Tato skutečnost již sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
K jednotlivým námitkám pak lze ve stručnosti poznamenat, že okresní soud řádně vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke svým závěrům a proč se některé z navržených důkazů rozhodl neprovést.
Pokud jde o výslech M. J., soud vysvětlil, že s ohledem na to, kde tento potenciální svědek seděl, nemohl přesný pohyb a chování psa v blízkosti vozidla vidět. Soud měl navíc za prokázané, že se pes dotkl vozidla pouze jednou a to způsobem, u něhož soud na základě dalších důkazů vyloučil, že by mohl způsobit tvrzené poškození vozidla. Otázka možné nevěrohodnosti svědka tak je za dané situace již nepodstatná. Jde-li o důkaz vyjádřením a fotodokumentací autoservisu, tak na úvaze soudu, že byla-li v autoservisu zakázka přijata 30. 8. 2018, zatímco k incidentu došlo 1. 1. 2018, nemohlo vyjádření ani fotodokumentace autoservisu mít dostatečnou vypovídající hodnotu, Ústavní soud nic neústavního neshledává.
To stejné pak platí i o tvrzené deformaci důkazů. Jestliže soud považoval za možné vyhodnotit fotografie a videozáznam z hlediska toho, zda došlo k poškrábání vozidla, bez přizvání znalce, nemá Ústavní soud důvod toto jeho posouzení zpochybňovat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu