ECLI:CZ:US:2022:1.US.539.22.1
sp. zn. I. ÚS 539/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. C. K., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 353/2021-948 ze dne 8. 12. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 163/2016-841 ze dne 20. 7. 2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, S. K. a nezletilých V. K., K. K. a A.-M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") domáhala změny úpravy poměrů všech tří nezletilých dětí vedlejších účastníků a jejich svěření do své výlučné péče. Dosavadní poměry byly upraveny rozsudkem nalézacího soudu č. j. 0 P 163/2016-246 ze dne 14. 6. 2018 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 327/2018-290 ze dne 3. 12. 2018, kterým byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do rovnoměrné střídavé péče rodičů (stěžovatelky a zletilého vedlejšího účastníka) s intervalem střídání po jednom týdnu (pro dobu prázdnin a svátků byla stanovena úprava speciální) a současně bylo rozhodnuto o povinnosti rodičů přispívat na výživu nezletilých. Nalézací soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na změnu poměrů (výrok I), uložil jí povinnost nahradit České republice náklady na znalecký posudek (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem jako věcně správný a ve výroku o náhradě nákladů státu jej změnil tak, že matka i otec jsou povinni náklady řízení, které nesla v řízení Česká republika, zaplatit každý jednou polovinou (výrok I); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozsudků; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásady vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka žádá, aby její stížnost byla ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně vzhledem k naléhavosti věci.
3. Podstata stěžovatelčiny argumentace tkví v tom, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily nejlepší zájem nezletilých dětí, ignorovaly provedené důkazy a rozhodly i proti přání nezletilého V. a nezletilé A.-M. Především nezletilý V. dlouhodobě vyslovuje své přání být v péči matky, je vysoce fixován na klid a bezpečí, které u ní nachází, střídavou péči těžce snáší, což stěžovatelka demonstruje i na některých incidentech (např. nezletilý se nevrátil po vyučování domů). Nejlepší zájem dítěte nebyl nalézacím soudem řádně zohledněn (odkazuje na související judikaturu Ústavního soudu); přání dítěte je jedním ze zásadních vodítek při hledání nejlepšího zájmu dítěte (odkazuje mj. na čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Stěžovatelka uvádí, že mezi rodiči je dlouhodobý konflikt, jí navrhovaná úprava péče odpovídá i současnému faktickému podílu rodičů na výchově a péči o nezletilé - stěžovatelka zařizuje pro děti téměř vše. Pro účely soudního řízení byl vypracován znalecký posudek, z něhož bylo zjištěno, že z hlediska péče by bylo nejvhodnější realizovat představu matky o flexibilní a méně regulované péči na základě pružné domluvy obou rodičů. Stěžovatelka dále považuje za nepřípustnou libovůli nalézacího soudu, který uvedl, že projev nezletilého V. neodpovídal projevu dítěte tohoto věku a bylo vysloveno podezření na možnou manipulaci s nezletilým. Manipulace ze strany stěžovatelky ovšem nebyla v řízení prokázána, a to ani znaleckým posudkem. Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila lékařskou žádanku ze dne 8. 2. 2022, ve které praktická lékařka uvedla, že by nezletilý V. "raději umřel, než by šel na střídavou péči k tatínkovi. Netěší jej ani oblíbený sport" a doporučila, aby navštívil odborné psychologické vyšetření, při kterém mu 8. 2. 2022 byla diagnostikována porucha přizpůsobení, a to jako úzkostně depresivní reakce na složitou rodinnou situaci s nutností medikace.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavnímu soudu nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily základní práva nebo svobody stěžovatele. Samotná úprava péče o dítě je pak výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud se proto zaměřuje na zjištění, zda obecné soudy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývající zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi, jež nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), bod 19].
6. Stěžejní část argumentace stěžovatelky spočívá v nezohlednění přání nezletilého V. a nepříznivého vlivu střídavé péče na jeho osobu. Lze přisvědčit stěžovatelce potud, že za předpokladu rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je nezbytné - nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti - zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, §62 či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)] a jeho přání považovat za vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), bod 20]. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [viz nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213), bod 20 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, §57-59]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat a které se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje, tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení. [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)].
7. Obecné soudy ve svých rozhodnutích výše nastíněným ústavněprávním východiskům dostály. Nalézací soud přání nezletilého V. řádně zjistil a při posuzování úpravy poměrů je náležitě zvážil a uvedl do širších souvislostí, které vyplývají z provedeného dokazování. Z pohovoru s nezletilým V. sice vyplynulo jeho přání být v péči matky, současně však nalézací soud uvedl konkrétní důvody, proč je třeba brát toto přání rezervovaně a proč je v nejlepším zájmu všech nezletilých být ve střídavé péči obou rodičů. Uvedl, že je v zájmu nezletilých, aby nadále setrvali ve více než dva roky praktikované střídavé péči. Toto uspořádání není pro děti poškozující, svůj účel plní a důvody, pro které by bylo namístě stávající úpravu poměrů revidovat, nalézací soud neshledal; při svém hodnocení zohlednil i závěry znaleckého zkoumání (viz bod 20 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně uvedené závěry nalézacího soudu aproboval (viz body 22 a 23 rozsudku odvolacího soudu). Podle Ústavního soudu jsou napadené rozsudky odůvodněny přesvědčivě, srozumitelně a nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolné. Ústavní soud v nich nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
8. Není ani projevem libovůle, vyjádřil-li nalézací soud své podezření o možné manipulaci s nezletilým V., neboť jde o volné hodnocení provedeného výslechu obecným soudem, který navíc nebyl jediným či rozhodujícím faktorem při zjišťování nejlepšího zájmu nezletilého. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že především obecným soudům přísluší, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Není možné Ústavní soud stavět do role další přezkumné instance, která má autoritativně rozhodovat ve sporu rodičů o péči o jejich děti.
9. Argumentuje-li stěžovatelka incidentem ze dne 8. 2. 2022 a souvisejícím psychologickým vyšetřením nezletilého V., uvádí k tomu Ústavní soud, že tyto okolnosti nastaly až po vydání napadených rozhodnutí, a tudíž v nich nemohly být zohledněny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných (srov. §909 občanského zákoníku). Vyvstane-li nutná potřeba změny poměrů (i s ohledem na v ústavní stížnosti nově uváděné okolnosti), nic nebrání stěžovatelce, aby se s tímto návrhem na změnu úpravy péče o nezletilé znovu obrátila na obecné soudy.
10. Protože napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud již výslovně nerozhodoval, jelikož o ní rozhodl bezodkladně a vyhověl jí fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu