ECLI:CZ:US:2022:1.US.553.22.1
sp. zn. I. ÚS 553/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Josefa Vlacha, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2021 č. j. 49 EXE 746/2021-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 pověřil soudního exekutora provedením exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné vůči stěžovateli, představující dlužné a běžné výživné. Soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce sestávajících z nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Stěžovatel podal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, které soudní exekutor postoupil soudu. Obvodní soud pro Prahu 1 námitky povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především argumentuje, že se soud nevypořádal se všemi jeho námitkami a neprovedl navržené důkazy, aniž by odůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s rozhodnutím soudu o jeho námitkách, když uvádí, že se soud v odůvodnění rozhodnutí se všemi nevypořádal. Je však nutné upozornit, že námitky uplatněné stěžovatelem proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nemohou ovlivnit rozhodnutí o nákladech exekuce, ale spadají do případného řízení o zrušení vyživovací povinnosti. Ze stejných důvodů je irelevantní v ústavní stížnosti obsažená výhrada stěžovatele, že je exekuce vedena pro vyživovací povinnost, na níž není hmotněprávní nárok. Soud tedy správně konstatoval, že do doby rozhodnutí o podané žalobě (zrušení exekučního titulu) je povinný zavázán respektovat a plnit vyživovací povinnost uloženou pravomocným soudním rozhodnutím, tzn. strpět i exekuci, neplnil-li dobrovolně.
Stěžovatel dále namítá, že soud neprovedl jím navržené důkazy a ani v rozhodnutí neodůvodnil, proč k jejich provedení nepřistoupil. Předně je nutno připomenoutt, že občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů (srov. sp. zn. 26 Cdo 1304/2000). Z ústavní stížnosti není zřejmé, o jaké důkazy by se mělo jednat. Z přiloženého podání Ústavní soud zjistil, že tyto důkazy měly sloužit k prokázání námitek uplatněných stěžovatelem, které se vztahují k případnému zrušení jeho vyživovací povinnosti. Skutečnost, která jimi měla být prokázána, nemá souvislost s předmětem řízení. Důvody jejich neprovedení tedy nepřímo z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu vyplývají a nejde tedy o opomenuté důkazy, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení všechny prostředky k obraně svého práva. Soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu