ECLI:CZ:US:2022:1.US.561.22.1
sp. zn. I. ÚS 561/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021, č.j. 100 Co 239/2021-638, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Z. V. a 2) nezl. E. Ž. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č.j. 12 P 81/2020-581, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zvýšil stěžovateli výživné stanovené částkou 3 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2021 na částku 6 000 Kč měsíčně (výrok I.) a určil, že nedoplatek na výživném stěžovateli nevznikl (výrok II.). Tím změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č.j. 39 Co 24/2019-341, a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III. a výrok IV.).
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2021, č.j. 100 Co 239/2021-638, rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je s účinností od 1. 9. 2020 povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok I.). Dále rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2020 do 30. 11. 2021 ve výši 105 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve splátkách po 6 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným (výrok II.). Tím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, č.j. 50 Nc 6215/2016-264, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č.j. 39 Co 24/2019-341, ve výroku o výživném stěžovatele (výrok III.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
II.
3. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i z čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Namítá, že není zřejmé, jak krajský soud k nepřiměřeně vysokému výživnému v částce 10 000 Kč dospěl. Rozsudek vychází z dle stěžovatele nezákonné úvahy vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č.j. 39 Co 24/2019-341, podle které je stěžovatel schopen dosahovat příjmu 96 000 Kč a platit výživné 10 000 Kč měsíčně (na základě tohoto rozsudku stěžovatel platil výživné 3 000 Kč, neboť současně hradil veškeré náklady na školku nezletilé ve výši 13 995 Kč). Krajský soud podle stěžovatele ignoroval vývoj jeho příjmu v čase a k průměrnému příjmu dospěl zohledněním mimořádné jednorázové odměny a účelovým určením období, za které tento příjem počítal. Krajskému soudu dále vytýká, že se spokojil s tvrzením matky ohledně jejího příjmu a její životní úroveň blíže nezjišťoval, stejně jako nezjistil a nezohlednil příjmy a majetkové poměry současného partnera matky, kterými je životní úroveň matky zvyšována. Poukazuje také na to, že vyživovací povinnost je při symetrické střídavé péči mezi rodiče rozložena nerovnoměrně. K porušení jeho práv podle něj došlo i ignorováním zvýšených nákladů, které na péči má, když vzdálenost mezi jeho bydlištěm a školou nezletilé je 18 km, zatímco v případě matky činí tato vzdálenost pouze 3 km. Rozsudek krajského soudu podle něj není v nejlepším zájmu nezletilé a nutí jej zajišťovat jí životní úroveň odporující jeho představám o výchově.
III.
5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
8. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyplývá, že k poslední úpravě výživného došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, č.j. 50 Nc 6215/2016-264, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č.j. 39 Co 24/2019-341, kterými byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů s tím, že stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně a matce byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000 Kč měsíčně. Odvolací soud tehdy při stanovení výživného stěžovateli vycházel z jeho příjmů na počátku roku 2019, které činily kolem 96 000 Kč měsíčně. Konstatoval, že stěžovatel je při symetrické střídavé péči schopen hradit výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž však současně zohlednil skutečnost, že výlučně hradí náklady na školku nezletilé, které činily 13 995 Kč měsíčně, a jelikož takto za matku hradil 7 000 Kč měsíčně, určil mu výživné ve výši 3 000 Kč.
9. Nynější návrh matky nezletilé na zvýšení výživného považoval krajský soud za důvodný, protože v mezidobí se změnily poměry všech účastníků. Uvedl, že nezletilá je oproti době předchozího rozhodování starší a v září 2020 nastoupila základní školní docházku, v souvislosti s čímž přiměřeně vzrostly její odůvodněné potřeby. Spolu s nástupem nezletilé do školy stěžovatel současně přestal hradit náklady na školku ve výši téměř 14 000 Kč měsíčně, které u něj byly při posledním rozhodování o výživném zohledněny. Krajský soud shrnul, že průměrný čistý příjem za dobu od června do prosince 2020 měl stěžovatel ve výši 59 443 Kč, od ledna do srpna 2021 pak pobíral průměrnou čistou měsíční mzdu ve výši 84 860 Kč (do příjmu je třeba zahrnout i mimořádnou odměnu) a z doplněného dokazování vyplynulo, že na dobu od června 2021 do června 2022 má stěžovatel mzdový výměr ve výši 90 000 Kč měsíčně. Podmínky pro změnu vyživovací povinnosti matky k nezletilé krajský soud ve shodě s okresním soudem neshledal. Uvedl, že matce nezletilé od posledního rozhodování o výživném přibyla další vyživovací povinnost a v souvislosti s nástupem na rodičovskou dovolenou jí nikoliv jen přechodně klesl příjem z 32 000 Kč čistého měsíčně na 8 333 Kč měsíčně rodičovského příspěvku (vyplácen od 1. 4. 2020), ke kterému si v současné době brigádně přivydělává do 10 000 Kč měsíčně. Krajský soud připustil, že na životní úrovni matky nezletilé se podílí i její partner, u kterého vycházel z matkou sděleného příjmu 60 000 Kč měsíčně čistého, nicméně konstatoval, že ani případný vyšší příjem partnera matky, který má sám tři vyživovací povinnosti, by bez dalšího neznamenal, že by měla být ponížena vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilé, neboť partner matky k nezletilé výživou povinován není. Náklady stěžovatele na dopravu nezletilé do školy a zpět při vzdálenosti 18 km (a v situaci, kdy stěžovatel školu vybral) dle krajského soudu nezvyšují jeho náklady spojené s péčí o nezletilou natolik, aby k nim bylo třeba při výměře výživného přihlížet. Vzhledem k těmto okolnostem krajský soud uzavřel, že odůvodněným potřebám nezletilé a majetkovým a příjmovým poměrům stěžovatele při zachování rovnoměrné střídavé péče odpovídá od 1. 9. 2020, kdy nezletilá nastoupila ke školnímu vzdělávání a stěžovatel přestal hradit náklady na školku, výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně.
10. Z naznačené rekapitulace je patrné, že krajský soud se otázce výše výživného řádně věnoval, zohlednil podstatné skutečnosti (zabýval se vývojem rodinné situace v čase, vycházel z nárůstu odůvodněných potřeb nezletilé spojených s jejím vyšším věkem a se zahájením školní docházky, posuzoval aktuální finanční situaci a životní úroveň stěžovatele i matky nezletilé) a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti argumentačně brojí i proti předchozímu rozsudku Městského soudu v Praze (na jehož závěry krajský soud při svém rozhodování navázal) a zpochybňuje úvahy v něm obsažené, činí tak nyní zjevně opožděně, přičemž v minulosti jej ústavní stížností nenapadl. Byť k otázce přesné výše matčina přivýdělku z brigády a příjmu jejího manžela mohly obecné soudy vést podrobnější dokazování, osobními a majetkovými poměry matky nezletilých se zabývaly a zdůvodnily také to, proč by v daném případě ani vyšší příjem partnera matky neměl na výživné stanovené stěžovateli výraznější vliv.
12. Považuje-li stěžovatel výživné za nepřiměřeně vysoké, lze uvést, že jakkoliv se určená částka výživného při rovnoměrné střídavé péči již skutečně může zdát vyšší, má postup krajského soudu základ v právní úpravě, dle které má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. K závěru, že by stanovení výživného bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení (srov. zejména §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), v posuzované věci dospět nelze. Pochybení, jež by mohlo založit porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud nenalezl a další přehodnocování napadeného rozhodnutí mu tak vzhledem k naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
13. Jelikož nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, shledány nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu