ECLI:CZ:US:2022:1.US.564.22.1
sp. zn. I. ÚS 564/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti obchodní korporace PARIS, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 1592/2021-B-89 ze dne 1. 12. 2021 a výroku IV usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 40 INS 26982/2016-B-72 ze dne 17. 9. 2021, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 40 INS 26982/2016-B-74 ze dne 4. 10. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Kateřiny Kluchové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným výrokem IV v záhlaví citovaného usnesení ze dne 17. 9. 2021 osvobodil vedlejší účastnici v rámci jejího insolvenčního řízení od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dále od pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a od pohledávek, které věřitelé nepřihlásili, ač tak učinit měli s tím, že se toto vztahuje i na pohledávky, které vznikly s vymáháním přihlášených i nepřihlášených pohledávek věřitelů, jakož i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči vedlejší účastnici pro tyto pohledávky právo postihu. V záhlaví citovaným usnesením krajského soudu ze dne 4. 10. 2021 bylo změněno a opraveno odůvodnění ve 3. odstavci usnesení krajského soudu ze dne 17. 9. 2021. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením odmítl podle §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odvolání stěžovatelky proti výroku IV usnesení krajského soudu; dospěl totiž k závěru, že stěžovatelce nesvědčí subjektivní legitimace k podání odvolání, protože není osobou uvedenou v §416 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených usnesení v záhlaví specifikovaném rozsahu, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že obecné soudy zvolily restriktivní výklad §416 odst. 2, věty třetí, insolvenčního zákona, který vede k tomu, že stěžovatelka jako zajištěný věřitel nemůže namítat nepocitový záměr dlužníka, resp. zajištěný věřitel nemá právo se bránit proti osvobození dlužníka podle §414 odst. 4 insolvenčního zákona. Zajištěný věřitel tak nemá žádný právní prostředek, jak zvrátit neoprávněný zásah do své majetkové sféry.
3. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
5. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, totiž disponuje podle §229 odst. 4 o. s. ř. procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
6. Odvolání stěžovatelky odvolací soud v projednávané věci odmítl podle §218 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelka tedy mohla podat proti napadenému usnesení žalobu pro zmatečnost, avšak z jejího podání nevyplývá, že by tak učinila. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka všechny dostupné procesní prostředky k ochraně jejích práv nevyčerpala (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1490/17 ze dne 29. 8. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 3017/18 ze dne 12. 12. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 1272/21 ze dne 24. 5. 2021 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2448/21 ze dne 27. 9. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Ústavní stížnost je tedy proti napadeným rozhodnutím nepřípustná.
8. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj