ECLI:CZ:US:2022:1.US.566.22.1
sp. zn. I. ÚS 566/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., Bělehradská 222/128, Praha 2, zastoupené JUDr. Ivo Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 33 Cdo 3085/2021-1377, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021 č. j. 29 Co 92/2021-1196 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 33 Cdo 3903/2019-812, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka podala i návrh na spojení této věci s věcí řešenou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2978/21 ke společnému řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka domáhala žalobou podle části páté o. s. ř. nahrazení rozhodnutí finančního arbitra. Ten vyhověl návrhu na určení, že smlouva o stavebním spoření trvá a v řízení o námitkách změnil rozhodnutí tak, že stěžovatelce uložil povinnost obnovit a vést účet stavebního spoření a uvést jej do stavu, v jakém by byl, pokud by nebyl oznámením stěžovatelky smluvní vztah ukončen. Obvodní soud pro Prahu 2 vyhověl žalobě stěžovatelky. Rozhodnutí finančního arbitra nahradil a rozhodl tak, že se návrh na určení trvání smlouvy o stavebním spoření zamítá. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podstatou sporu představuje otázka, zda je předmětná smlouva o stavebním spoření smlouvou na dobu určitou a končí naspořením cílové částky. Nejvyšší soud přitom vycházel z čl. 9 všeobecných obchodních podmínek, konkrétně čl. 9 odst. 7 upravujícího přespoření cílové částky. Uvedené ujednání vyložil tak, že aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Odkázal přitom i na svá předchozí rozhodnutí týkající se obdobných otázek, podle nichž ujednání o "automatickém" navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jenž nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 zákona č. 40/1964 Sb. Stavební spořitelna má právo vypovědět v takovém případě smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.
Ústavní stížnost je identická s ústavními stížnostmi stěžovatelky vedenými pod sp. zn. I. ÚS 2978/21. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť se nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky. Nejvyšší soud podle stěžovatelky jednal v rozporu s principem předvídatelnosti práva, když bez řádného zdůvodnění změnil ustálenou rozhodovací praxi nižších soudů. Stěžovatelka zpochybňuje právní závěry Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud použil výklad smlouvy, který stěžovatelka nikdy nemohla zamýšlet a který je rozporný se základními principy fungování stavebního spoření a soukromého práva obecně. Nejvyšší soud podle ní jednal svévolně, když dospěl k závěru, že stavební spoření není účelové a dočasné a nesprávně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník), namísto zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak již bylo uvedeno, posuzovaná ústavní stížnost je identická s ústavními stížnostmi téže stěžovatelky (sp. zn. I. ÚS 2978/21), které byly usnesením ze dne 19. dubna 2022 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Na argumentaci obsažené v odůvodnění uvedeného usnesení nemá Ústavní soud co měnit, její opakování považuje za kontraproduktivní, a proto na ni plně odkazuje. Pro úplnost toliko uvádí, že Nejvyšší soud v dané věci odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož zrušení stěžovatelka navrhovala v původních ústavních stížnostech, které ovšem, jak naznačeno výše, Ústavní soud odmítl.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní závěry, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh na spojení věcí Ústavní soud odmítl s ohledem na skutečnost, že pro tyto věci byl ustanoven tentýž soudce zpravodaj a spojení ke společnému řízení tak nepovažoval Ústavní soud za hospodárnější ani efektivnější oproti samostatnému projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu