ECLI:CZ:US:2022:1.US.57.22.1
sp. zn. I. ÚS 57/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti T. Č., t. č. ve Věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2021 sp. zn. 4 To 383/2021 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 9. 2021 sp. zn. 23 T 76/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Teplicích, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o propuštění na svobodu, o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu a o nepřijetí záruky za jeho chování nabídnuté M. O. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Teplicích.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že se Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vůbec nezabýval otázkou důvodnosti vazby z hlediska již provedeného dokazování. Tvrdí, že doposud provedené výslechy svědků jsou neprůkazné, rozporuje obsah výpovědi nezletilé poškozené a vytýká trestním soudům, že umožnily další poškozené (jeho bývalé družce), aby v hlavním líčení odepřela výpověď. Uvádí, že během pobytu ve vazbě si našel novou družku, která za něj nabídla záruku. Má za to, že by se těžko mohl znovu dopouštět zločinů, které jsou mu kladeny za vinu. Popisuje své vazby v České republice a tvrdí, že jeho vazby na Slovensko jsou slabé. Na základě toho rozporuje závěr o potřebě dalšího trvání vazebních důvodů. Trestní soudy podle něj nezohlednily vývoj jeho osobních vztahů. Uvádí, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") koná hlavní líčení se značnými časovými odstupy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že se krajský soud vůbec nezabýval otázkou důvodnosti vazby z hlediska již provedeného dokazování. Krajský soud na č. l. 2-3 jednak odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu a jednak sám vyjmenoval konkrétní důkazy, které potvrzují důvodnost trestního stíhání, zejména pak výpověď poškozené z přípravného řízení. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby toto hodnocení dosavadního dokazování zpochybňoval. Totéž pak platí i o závěru okresního soudu o oprávněnosti poškozené odepřít v hlavním líčení výpověď.
Ústavní soud dále konstatuje, že trestní soudy náležitě a přesvědčivě odůvodnily závěr o přetrvávající existenci vazebních důvodů. Okresní soud na č. l. 3 svého usnesení osvětlil kontakty stěžovatele v jeho mateřské zemi, tj. na Slovensku. Poukázal na to, že stěžovatel má na Slovensku matku, se kterou jsou v pravidelném kontaktu a která jej finančně podporuje. Okresní soud na tomto místě rovněž připomněl, že stěžovatel nemá na území republiky aktuálně zajištěné stálé bydliště ani zaměstnání, přičemž vysvětlil, proč by nebylo možné považovat za stěžovatelovo stálé bydliště obydlí svědkyně M. O. (k tomu viz dále). Z těchto okolností trestní soudy dovodily existenci důvodů útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu.
Pokud jde o důvod vazby předstižené podle §67 písm. c) trestního řádu, stěžovatel zcela přechází hlavní důvod, na základě kterého trestní soudy učinily závěr o důvodné obavě, že by v případě propuštění na svobodu i nadále páchal trestnou činnost, pro niž je stíhán. Tímto hlavním důvodem totiž byla skutečnost, že stěžovatel se měl stíhaného skutku dopouštět po delší dobu, a navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, jež mu bylo uloženo pro trestnou činnost obdobného charakteru. Okresní soud na č. l. 3 svého usnesení dále připomněl, že v dalším páchání trestné činnosti vůči poškozeným mu bylo zabráněno až vykázáním policejním orgánem ze společného obydlí. Obavy z dalšího páchání stíhané trestné činnosti byly dále posilovány tím, že chování stěžovatele je zjevně ovlivňováno nadměrnou konzumací alkoholu, přičemž neexistují relevantní důvody předpokládat, že při propuštění na svobodu by tento rizikový faktor vymizel, popř. byl alespoň redukován.
Z napadených rozhodnutí je dále zjevné, že trestní soudy nepřehlížely nové okolnosti v osobním životě stěžovatele, na něž upozorňuje, tedy navázání vztahu se svědkyní M. O. Trestní soudy však logicky musely vzít v úvahu zvláštní okolnosti vzniku tohoto vztahu, tedy že byl navázán v době, kdy již byl stěžovatel ve výkonu vazby, takže krátký vztah je založen zejména na distančním kontaktu. Ústavnímu soudu se tak jeví zcela opodstatněným závěr trestních soudů, že svědkyni v daný okamžik nelze považovat za osobu, která by mohla mít na další život stěžovatele natolik silný vliv, aby usměrnila jeho jednání žádoucím způsobem, když v tomto směru na něj nemělo vliv ani předchozí odsouzení soudem. Záruka nabídnutá svědkyní tedy nemohla představovat dostatečně spolehlivý způsob nahrazení vazby (blíže viz č. l. 4 usnesení okresního soudu a č. l. 3 usnesení krajského soudu).
Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že okresní soud koná jednotlivá hlavní líčení se značnými časovými rozestupy. Krajský soud na č. l. 4 svého usnesení uvedl všechny dosavadní termíny konání hlavního líčení a z tohoto výčtu je zřejmé, že intervaly mezi jednotlivými hlavními líčeními byly velice krátké, popř. bylo hlavní líčení zrušeno z objektivních důvodů (nemoc přísedící či nezbytnost předložení spisu Vrchnímu soudu v Praze).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu