ECLI:CZ:US:2022:1.US.591.22.1
sp. zn. I. ÚS 591/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Dana Trung Nguyena, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022 č. j. 25 Co 358/2021-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. o náhradě nákladů řízení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného v řízení o zaplacení částky 167 750 Kč s příslušenstvím.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení a obsahu ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 9. 2021 č. j. 59 C 89/2021-62 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli částku 2 625 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 165 125 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 27 047 Kč (výrok III.).
K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výroku II. rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku o věci samé co do částky 140 125 Kč s příslušenstvím; co do částky 25 000 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ústavní stížností napadeným výrokem II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 684 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil jeho repliku k prvnímu procesnímu vyjádření žalované a posouzení tohoto úkonu z hlediska advokátního tarifu. Podle stěžovatele je zcela běžné, že soudy za tento úkon právní služby přiznávají odměnu podle advokátního tarifu. Uvádí dále, že odvolací soud nesprávně právně posoudil úkon uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku, když za tento úkon nepřiznal v rámci řízení náhradu. Podle stěžovatele je nutné z hlediska povahy tohoto úkonu právní služby rozlišovat situaci, kdy projednání nároku skončí bez podání žaloby a situaci, kdy je po neuspokojení nároku na náhradu škody podána žaloba. V takovém případě se uplatnění nároku na náhradu škody stává účelně vynaloženým úkonem právní služby a je na něj nutno hledět prizmatem speciální normy, jíž je ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ustanovení §142 o. s. ř. Podáním žaloby a úspěšným pokračováním ve vymáhání nároku se tento úkon právní služby stává součástí procesních nákladů řízení, tedy se ze své hmotněprávní formy "překlápí" do procesněprávního nároku. V opačném případě by šlo o zvýhodňování státu před jinými účastníky řízení uplatňujícími své nároky u soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného výroku II. výše označeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 225/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14 a IV. ÚS 3380/14 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V posuzované věci odvolací soud srozumitelně odůvodnil, proč úkony označené jako vyjádření k vyjádření žalované a vyjádření k odvolání žalované shledal jako neúčelné úkony právní služby. Argumentaci odvolacího soudu nelze nic vytknout a Ústavní soud proto v dalším odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednávání nároku, Ústavní soud k tomu uvádí, že k této otázce a k totožné argumentaci se vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2384/20 ve věci téhož stěžovatele. Ústavní soud zde mj. konstatoval, že "městský soud svůj závěr o nepřiznání části uplatněné náhrady nákladů řízení v této výši řádně odůvodnil na základě zákonného ustanovení ... a nepostupoval svévolně. K ústavnosti stěžovatelem napadeného zákonného ustanovení se Ústavní soud již vícekrát vyjádřil ... přičemž Ústavní soud nevidí důvod se ve stěžovatelově věci od dříve již vyložených svých závěrů (viz bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 20/13) odchylovat. Ústavní soud se vyslovil také již k obdobné námitce o možném zásahu do majetkových práv v této souvislosti (srov. usnesení ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 3337/12)." Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl od uvedených závěrů odchýlit.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu