ECLI:CZ:US:2022:1.US.598.21.1
sp. zn. I. ÚS 598/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Márie Stojkové, zastoupené Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 30 C 28/2020-44 ze dne 15. 10. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 385/2020-55 ze dne 1. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným výrokem II. rozhodl Okresní soud v Ostravě tak, že se stěžovatelce ustanovuje zástupcem advokátka Mgr. Kateřina Selníková. Soud prvního stupně tak učinil i přesto, že stěžovatelka požádala o ustanovení konkrétního advokáta a svoji žádost zdůvodnila existující důvěrou k tomuto advokátovi. Soud své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
V ústavní stížnosti poukázala stěžovatelka na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů nebyla řádně odůvodněna. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka i ustanovená advokátka mají stejné sídlo, nicméně stěžovatelka uvádí, že tuto podmínku splňuje i jí preferovaný advokát, k němuž má důvěru. Krajský soud dále nijak nevysvětlil, proč nezohlednil vyjádření stěžovatelky týkající se již existující důvěry ke zmíněnému advokátovi. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1866/20, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "i zákonodárce počítá s tím, že jen vztah vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem je předpokladem pro řádné poskytování právních služeb. Je pak zřejmé, že jednotlivec bude vyšší důvěru vztahovat k advokátovi, jehož si vybere..". Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nevysvětlily, z jakého důvodu upřednostnily jiného zástupce než toho, k němuž má stěžovatelka důvěru, pramenící z osobní zkušenosti.
III.
Při projednávání předmětného případu vzal Ústavní soud v potaz především tu skutečnost, že z veřejně přístupné databáze ministerstva spravedlnosti vyplývá, že předmětná věc, která je u Okresního soudu v Ostravě evidovaná pod sp. zn. 30 C 28/2020 byla ke dni 24. 3. 2022 pravomocně skončena.
Za tohoto stavu věci nastala situace, kdy není dána aktuálnost zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Teorie a praxe ústavního soudnictví vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení. Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední.
Přes shora uvedené Ústavnímu soudu nic nebrání v tom, aby konstatoval, že argumentaci stěžovatelky v dané věci je třeba přiznat jistou relevanci. To zvláště za situace, kdy ani odvolací soud věrohodně nevysvětlil, z jakého důvodu byl při ustanovování upozaděn advokát, k němuž stěžovatelka chovala důvěru.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu