ECLI:CZ:US:2022:1.US.600.22.1
sp. zn. I. ÚS 600/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Zieglera, zastoupeného Mgr. Janem Markem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Sadová 636, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 164/2021-32 ze dne 16. 12. 2021, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 57/2020-95 ze dne 6. 5. 2021, rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č. j. PK-DSH/5778/20 ze dne 1. 6. 2020, a rozhodnutí Městského úřadu Rokycany, odboru dopravy, sp. zn. MeRo/12430/OD/19 Krá ze dne 27. 4. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Krajského úřadu Plzeňského kraje a Městského úřadu Rokycany, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
1. Městský úřad Rokycany (dále jen "správní orgán") výrokem II napadeného rozhodnutí uznal stěžovatele vinným pro tam specifikovaný skutek (zahájení předjíždění osobního vozidla na železničním přejezdu a následný boční střet vozidel se způsobenou hmotnou škodou), jímž porušil §17 odst. 5 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a dopustil se z nedbalosti přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 7 téhož zákona. Za něj byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 6 000 Kč. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím odvolání proti výroku II rozhodnutí správního orgánu zamítl a tento výrok potvrdil (výrok I); současně zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti výroku I rozhodnutí správního orgánu, neboť se týkal druhého obviněného (výrok II). Správní žalobu stěžovatele proti výroku I rozhodnutí krajského úřadu zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Kasační stížnost stěžovatele odmítl Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným usnesením pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno především jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že krajský soud zamítl důkaz výslechem stěžovatele, přitom právo být slyšen je ústřední základní procesní právo účastníka nejen správního řízení. Z čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá možnost vyjádřit se nejen ke všem prováděným důkazům, ale k jakékoliv věci, která se v řízení udála. Krajský soud proto měl připustit výslech stěžovatele, nařídil-li ve věci na jeho žádost jednání. Porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel dále v tom, že ačkoli podal proti znaleckého posudku, na němž byla vina stěžovatele ve správním řízení založena, námitky, navrhoval výslech znalce a revizní znalecký posudek, krajský soud uvedené návrhy zamítl. Závěry znalce se neshodují se skutečnostmi, jež jsou obsahem spisu, a vycházejí z úvah, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že výpověď svědka - Volodymyra Turchyna (druhého řidiče), je v rozporu se závěry předmětného znaleckého posudku.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Postup ve správním a následném soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, zda je podaný výklad práva ústavně konformní a není-li zatížen svévolí či libovůlí.
6. Stěžovatelova argumentace představuje pouze polemiku s právními a především skutkovými závěry orgánů veřejné moci, jejichž přehodnocení se fakticky dožaduje. Ústavní soud ovšem neshledal v napadených rozhodnutí ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Již krajský soud se řádně zabýval námitkami stěžovatele popírajícími správnost a přesvědčivost znaleckého posudku, ve kterém se soudní znalec zabýval průběhem nehodového děje; krajský soud uzavřel, že znalecký posudek je přehledný, pečlivě zpracovaný, na více než dvaceti stránkách popisuje i vysvětluje průběh nehody a odpovídá na stěžovatelovy námitky. Odborné závěry znaleckého posudku nebyly ve správním řízení ani v řízení o správní žalobě zpochybněny či vyvráceny, a nebylo již proto třeba provádět další dokazování navrhované stěžovatelem. Závěr krajského soudu o přesvědčivosti a správnosti znaleckého posudku aproboval též NSS.
7. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud zamítl jeho návrh na vyslechnutí znalce, jenž zpracoval znalecký posudek pro účely dokazování ve správním řízení, je třeba odkázat na §56 správního řádu, podle kterého správní orgán znalce může (ale také nemusí) vyslechnout - nejde tedy o povinnost správního orgánu. Současně nebylo povinností krajského soudu v rámci jím provedeného dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neshledal-li v jeho skutkových zjištění deficity (viz §77 odst. 2 s. ř. s. a bod 21 napadeného usnesení NSS); krajský soud také odůvodnil, z jakého důvodu návrh stěžovatele na výslech znalce zamítl (srov. §52 odst. 1 s. ř. s.). Rozdílná situace by nastala, byl-li by znalec ustanoven přímo krajským soudem, a tudíž by bylo třeba provést zásadně výslech znalce (§64 s. ř. s. ve spojení s §127 občanského soudního řádu), což však není případ nyní projednávané věci. Jde-li o zamítnutý návrh stěžovatele na zpracování revizního znaleckého posudku, uvádí k tomu Ústavní soud, že pouhý nesouhlas účastníka řízení se závěry znaleckého posudku nemůže být důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku (viz např. rozsudek NSS č. j. 3 Ads 20/2008-141 ze dne 6. 8. 2008).
8. Námitkou stěžovatele o rozporu mezi znaleckým posudkem a svědeckou výpovědí řidiče druhého vozidla pořízenou v řízení před správním orgánem se NSS nemohl podle §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat, neboť tento důvod zpochybňující přesvědčivost znaleckého posudku a správnost skutkových zjištění nebyl uplatněn v řízení před krajským soudem. S ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu se jí nemohl zabývat ani Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
9. Ze stejných důvodů se nemůže Ústavní soud zabývat námitkou neprovedení účastnického výslechu stěžovatele, neboť ji neuplatnil v kasační stížnosti. Nadto Ústavní soud uvádí, že účastnický výslech, coby (podpůrný) důkazní prostředek, jímž se za určitých podmínek provádí dokazování ke konkrétním skutkovým okolnostem, nelze ztotožňovat s právem být slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedené právo je třeba chápat jako povinnost soudu vytvořit procesní prostor zaručující účastníkovi řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Stěžovatelovi nebyla možnost procesní obrany žádným způsobem upřena ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před správními soudy; jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, orgány veřejné moci se námitkami a argumentací stěžovatele řádně zabývaly, popř. odůvodnily, proč konkrétním námitkám či návrhům stěžovatele nevyhověly.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu