ECLI:CZ:US:2022:1.US.609.21.1
sp. zn. I. ÚS 609/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2021, č. j. 7 Afs 314/2019-21, a o návrhu s ní spojeném na zrušení "celé právní úpravy kontrolního hlášení", za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace dosavadního průběhu řízení
1. Ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 18. 6. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen "napadený rozsudek") z důvodu, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva domáhat se soudní ochrany tam, kde bylo zkráceno rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dne 24. 10. 2016 zaslal Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj datovou zprávou dokument, který měl být kontrolním hlášením za 3. čtvrtletí roku 2016 (dále jen "podání stěžovatele"), ve kterém ale podle správce daně stěžovatel nevyplnil všechny požadované údaje, a to ani po výzvě správce daně k podání kontrolního hlášení v náhradní lhůtě. Následně správce daně dne 11. 1. 2017 vydal platební výměr na pokutu za nepodání kontrolního hlášení za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2016 č. j. 3529011/16/3207-51523-802038 (dále jen "platební výměr"), kterým stěžovateli uložil pokutu ve výši 50 000 Kč s odůvodněním, že správce daně hleděl na podání stěžovatele jako na podání neúčinné ve smyslu §101a odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen "ZDPH"), neboť nebylo učiněno v požadované struktuře a nebyly v něm vyplněny všechny položky. Proti platebnímu výměru stěžovatel nepodal odvolání a nenapadá jej ani nyní posuzovanou ústavní stížností.
3. Následně stěžovatel dne 7. 3. 2017 požádal o prominutí pokut uložených za nepodání kontrolního hlášení za 1. až 3. čtvrtletí roku 2016. Pokuty za 1. a 2. čtvrtletí roku 2016 správce daně stěžovateli v plné výši prominul, vycházeje mj. z pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘ-D (dále jen "pokyn GFŘ"), který umožňoval prominout dvě pochybení vztahující se k plnění povinností u kontrolního hlášení. Ve vztahu k 3. čtvrtletí roku 2016 byla žádost o prominutí pokuty zamítnuta. A to nejprve rozhodnutím ze dne 24. 5. 2017 - které bylo ale rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zrušeno - a následně znovu rozhodnutím Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 3. 9. 2018, č. j. 1731035/18/3106-50524-705249 (dále jen "rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí pokuty"), proti kterému stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 26. 7. 2019, č. j. 65 Af 56/2018-32, proti kterému podal stěžovatel kasační stížnost. O ní rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.
4. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vychází z toho, že z §101k odst. 1 a 2 ZDPH vyplývá, že správce daně může pokutu prominout (nikoliv musí). Takto může správce daně postupovat, pokud k nepodání kontrolního hlášení došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Podle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že daná norma je založena na diskreční pravomoci správce daně, resp. na jeho správním uvážení, v jehož rámci má správce daně relativně volný prostor. Správní soudy přitom nemohou správní uvážení nahrazovat svým, mohou pouze přezkoumat, zda nevybočilo z mezí stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, zda jej správní orgán nezneužil či nepřekročil jeho meze a zda premisy úsudku správního orgánu byly zjištěny řádným procesním postupem.
5. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že správce daně nejprve zkoumal, zda nejsou naplněny důvody pro prominutí pokuty podle pokynu GFŘ, a jelikož je neshledal, samostatně vážil okolnosti vztahující se ke stěžovateli, tzn. zkoumal, zda stěžovatelem uváděné důvody lze považovat za ospravedlnitelné ve smyslu ZDPH. V této souvislosti akcentoval i odbornost stěžovatele jako daňového profesionála, neboť je advokátem se specializací na daňové právo a předsedou rady spolku Unie daňových poplatníků.
6. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud zcela správně akcentoval i fakt, že předmětem přezkumu v nynějším případě není rozhodnutí ve věci uložení pokuty, nýbrž rozhodnutí týkající se až navazující fáze, tj. fáze (ne)promíjení dané pokuty. Daná řízení přitom mají jiné předměty, a nelze v nich tedy posuzovat stejné otázky. Proto k námitce stěžovatele, že správce daně má povinnost vyhledávat informace o majetkových poměrech stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatoval, že v řízení o prominutí pokuty má být předně zkoumáno, zda k nepodání kontrolního hlášení došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Předpokladem prominutí pokuty je primárně existence ospravedlnitelných důvodů; zákon nehovoří o tom, že by správní orgán měl v řízení o prominutí vždy zkoumat výši pokuty. Pokud není podmínka existence ospravedlnitelného důvodu dána, nemá smyslu zabývat se výší pokuty.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že pokuta za nepodání kontrolního hlášení za 3. čtvrtletí roku 2016 mu byla uložena z důvodu, že v jeho kontrolním hlášení nebyla vyplněna kolonka "ID datové schránky nebo email". Pro toto nevyplnění na jeho jinak bezvadné kontrolní hlášení pohlížel správce daně jako na neúčinné (nepodané). Za uvedené nevyplnění jedné zbytné kolonky byl stižen velmi přísným trestem, který je ukládán pouze těm, kteří své kontrolní hlášení vůbec nepodají, a to pokutou ve výši 50 000 Kč, která je u tohoto typu pochybení ukládána paušálně, tj. bez možnosti diferenciace. Z důvodu uvedené paušalizace ZDPH nedával v řízení o uložení pokuty prostor pro individualizaci sankce. Proto veškeré své námitky jdoucí k přiměřenosti sankce směřoval stěžovatel do řízení o prominutí pokuty. Podle stěžovatele je samotná fixní sankce neústavní a tento deficit je napraven jen díky možnosti jejího prominutí a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15 (dále jen "nález sp. zn. Pl. ÚS 32/15"), bod 77. K tomu stěžovatel konstatuje, že individualizace sankce se z řízení o jejím ukládání v daném případě přesunula do řízení o prominutí sankce. Uvedené přesunutí ale nemůže být nijak na úkor ústavního práva stěžovatele na soudní přezkum přiměřenosti sankce.
8. Podle stěžovatele z judikatury Nejvyššího správního soudu sice vyplývá, že správní uvážení ohledně promíjení se soudně přezkoumává toliko ve vztahu k excesům. Naproti tomu ale správní uvážení ohledně přiměřenosti pokuty se již přezkoumává podrobněji tak, aby se podchytily případy sankcí neadekvátních či nespravedlivých, tj. sankcí zjevně nepřiměřených. Pokud by právní úprava umožňovala diferenciaci sankce již při jejím ukládání (sankce by nebyla stanovena fixně, ale v určitém rozpětí), pak by správní soudy jeho žalobu přezkoumaly v podrobnějším rozsahu, a to při aplikaci moderačního práva. Tomu, že se otázky individualizace sankce přesunuly do řízení o prominutí, je třeba uzpůsobit soudní přezkum, a proto bylo v dané věci povinností správních soudů podrobit přezkumu, zda výsledkem neprominutí sankce nebyla sankce zjevně nepřiměřená. Stěžovatel uzavírá, že za situace, kdy je rozhodování o diferenciaci sankce přesunuto do řízení o jejím prominutí, nemůže obstát přístup soudů, podle kterého se rozhodnutí o (ne)prominutí soudně přezkoumávají jen v omezeném rozsahu - zda nedošlo ke zneužití správního uvážení. Soudy měly věcně přezkoumat řízení o prominutí pohledem, jakým za jiných okolností přezkoumávaly řízení o uložení pokuty. To zejména ve vztahu, zda výsledná výše sankce nebyla zjevně nepřiměřená. Při tomto posuzování pak měly posoudit individuální okolnosti jak jeho případu, tak i jeho osoby.
9. Stěžovatel ke své ústavní stížnosti připojuje návrh na zrušení "celé právní úpravy kontrolního hlášení" pro případ, pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že absence diferenciace sankce nenaplňuje ani při zohlednění promíjení sankce požadavky na správní trestání.
10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze kterých vyplývá, že je povinností soudu přezkoumat rozhodnutí o udělení pokuty v plné jurisdikci a v celé její šíři. Pokud správní soudy jeho případ přezkoumaly toliko v omezeném rozsahu, došlo k porušení jeho práva garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud jako účastníka řízení, a Finanční úřad pro Olomoucký kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 1. února 2022 sdělil, že pokud jde o tu část tvrzení stěžovatele, která směřuje proti vlastnímu stanovení pokuty - že platební výměr neměl vůbec být vydán, tzn. námitky stěžovatele týkající se samotného vzniku povinnosti uhradit pokutu za kontrolní hlášení, nelze tyto námitky vznášet v řízení o promíjení pokuty, nýbrž v řízení o uložení pokuty.
13. Uvedené přitom podle Nejvyššího správního soudu nevylučuje, že v řízení o prominutí pokuty je nutno zohlednit (resp. přezkoumat) individuální okolnosti toho kterého případu týkající se otázky přiměřenosti pokuty. Orgán finanční správy tyto individuální okolnosti může zohlednit i v rámci svého správního uvážení a soud pak návazně toto jeho správní uvážení týkající se přiměřenosti pokuty podrobí přezkumu (zda správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí a hledisek, zda bylo v souladu s pravidly logického usuzování, zda účastník řízení tohoto nezneužil, či zda nepřekročil jeho meze).
14. Pokud jde o otázky přiměřenosti pokuty, stěžovatel poukazoval na své osobní a majetkové poměry a na to, že pouze nepostřehl nevyplnění jedné kolonky kontrolního hlášení a že nevěděl, že tato skutečnost zapříčiní neúčinnost celého kontrolního hlášení. Podle Nejvyššího správního soudu se s posledně uvedeným adekvátně vypořádal, stejně jako vedlejší účastník i krajský soud, kdy poukázali na fakt, že je stěžovatel advokátem působícím v daňové oblasti práva, a nadto je předsedou rady spolku Unie daňových poplatníků, jde tedy o osobu, kterou lze označit za odborníka v daňové oblasti. Dále pak akcentovali možnost ověření správnosti, resp. úplnosti vyplněných údajů a také skutečnost, že stěžovatel na webových stránkách Unie daňových poplatníků poukazoval na nedostatky formuláře pro podávání kontrolního hlášení a uváděl důvody, pro které není potřeba do tohoto všechny údaje vyplňovat. Pokud jde o majetkové poměry stěžovatele, Nejvyšší správní soud k tomuto okruhu námitek konstatuje, že krajský soud i kasační soud mj. akcentovaly, že stěžovatel tyto detailně netvrdil a nedoložil, nýbrž v podrobnostech odkázal na údaje známé vedlejšímu účastníkovi z úřední činnosti. Takový postup však nelze přijmout. Stěžovatel měl v řízení o své žádosti o prominutí pokuty tyto adekvátně a detailně tvrdit a doložit. Ačkoliv je zřejmé, že správce daně disponuje některými daty týkajícími se stěžovatelovy ekonomické situace, nelze po něm v řízení o žádosti o prominutí pokuty požadovat, aby z těchto vyfiltroval dle jeho názoru rozhodné údaje a tyto dále posuzoval. Nutno dodat, že správce daně nedisponuje např. údaji o soukromých výdajích stěžovatelovy domácnosti. Nutně pak nemusí mít přímou povědomost ani o výši příjmů jeho manželky.
15. Závěrem Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. K návrhu na zrušení "celé právní úpravy kontrolního hlášení" se Nejvyšší správní soud blíže nevyjádřil, neboť uvedená pravomoc přísluší výhradně Ústavnímu soudu. Konečně Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, popřípadě zamítnuta pro nedůvodnost.
16. Finanční úřad pro Olomoucký kraj ve svém vyjádření ze dne 1. února 2022 stručně uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu.
17. Stěžovatel ve své replice ze dne 10. března 2022 opět poukazuje na to, že při ukládání trestu je třeba zvažovat povahu a závažnost jednání kladeného obviněnému za vinu. Bylo-li povinností správce daně v rámci řízení o prominutí zohlednit uvedené, musel se zamyslet i nad skutečnostmi, které prioritně spadají do řízení o pokutě. Řízení o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení bylo v jeho věci specifické, zčásti šlo o řízení o pokutě, konkrétně řízení o uložení "spravedlivé" sankce. Při ukládání sankcí je to orgán veřejné moci, kdo je povinen vždy prokazovat a vyhledávat relevantní skutkové okolnosti, ohledně čehož jej proto tíží důkazní břemeno. K tomu dále uvádí, že finančnímu úřadu bylo známo, jaký byl po mnoho let příjem stěžovatele a jeho manželky. Nic mu tedy nebránilo jej poměřit s pokutou, o jejíž prominutí žádal. Závěrem se stěžovatel podivuje nad tím, že se v odůvodnění napadeného rozsudku objevují zmínky o tom, že je jakožto právník osoba daní znalá, resp. že se veřejně vyjadřoval k problematice kontrolního hlášení. Upozorňuje, že povaha jeho pochybení spočívala v nevyplnění jedné kolonky formuláře a právnické vzdělání je při vyplňování jakýchkoliv úředních formulářů nikoliv výhodou, ale obrovským hendikepem. Jde-li o předmětné publikování, neobjevuje se v něm ani jediná informace o kolonce mailu/datové schránky či o jejím vyplňování a poukaz Nejvyššího správního soudu tímto směrem je tak s podstatou jeho pochybení zcela mimoběžný.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
20. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014).
21. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Předmětem sporu před Nejvyšším správním soudem a těžištěm námitek stěžovatele - obsažených v ústavní stížnosti - je, že se správní soudy v návaznosti na řízení o prominutí pokuty dostatečně nezabývaly otázkou přiměřenosti uložené pokuty, a to s ohledem na to, že správce daně musí pokutu stanovenou fixní částkou uložit vždy, je-li naplněna skutková podstata daného deliktu.
22. Ústavností právní úpravy fixní pokuty za porušení povinností při podání kontrolního hlášení, vznikající ex lege, se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, na který stěžovatel poukazuje. Ústavní soud v citovaném nálezu shledal předmětný sankční mechanismus ústavně konformním s ohledem na to, že §101k ZDPH umožňuje správci daně výši takto uložené pokuty modifikovat ve vazbě na konkrétní okolnosti posuzovaného případu a pokutu zčásti nebo zcela prominout.
23. Z hlediska ústavnosti je proto pro nyní posuzovaný případ významné, zda se správce daně při svém správním uvážení náležitě zabýval individuálními okolnostmi, týkajícími se otázky přiměřenosti uložené pokuty, resp. zda správní soudy dané správní uvážení týkající se přiměřenosti pokuty podrobily odpovídajícím způsobem soudnímu přezkumu.
24. Ústavní soud k tomu uvádí, že Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí krajského soudu konstatoval (bod 46. napadeného rozsudku), že správce daně každý stěžovatelem uváděný důvod posuzoval individuálně a zkoumal, zda jej lze považovat za ospravedlnitelný důvod ve smyslu ZDPH. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na to, že správce daně akcentoval odbornost stěžovatele (advokát se specializací na daňové právo a předseda rady spolku Unie daňových poplatníků), jakož i to, že správnost podávaného formátu a struktury si stěžovatel mohl ověřit nahráním souboru na daňovém portálu, a tím zjistit, zda při kontrolním hlášení nepochybil. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že správce daně ve svých úvahách akcentoval i vyjádření stěžovatele k institutu kontrolních hlášení na webových stránkách Unie daňových poplatníků (ve kterých stěžovatel mj. poukazoval na nedostatky formuláře pro podávání kontrolních hlášení, resp. uváděl důvody, pro které není třeba uvádět veškeré údaje).
25. Ústavní soud k souvisejícím námitkám stěžovatele, obsaženým v jeho replice, konstatuje, že pokud správce daně při svých úvahách o důvodech pro prominutí pokuty přihlédl ke vzdělání, kvalifikaci, zaměstnání i souvisejícím publikačním zkušenostem stěžovatele, poukazujícím na jeho kompetentnost v dané oblasti, jde o úvahy, které z hlediska ústavněprávního nijak nevykračují ze zákonem stanoveného správního uvážení pro rozhodování o prominutí dané pokuty a v takovém postupu proto nelze spatřovat žádný protiústavní exces. Na podporu uvedeného Ústavní soud připomíná, že takové posouzení osoby pachatele, resp. subjektivní stránky jeho protiprávního jednání, ostatně patří mezi tradiční zákonná hlediska pro stanovení druhu a výměry trestu ukládaného jak za správní delikty (§37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů), tak i trestné činy (§39 a násl. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
26. K námitce stěžovatele, týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty s ohledem na jeho majetkové poměry, se Nejvyšší správní soud ztotožnil (bod 55. napadeného rozsudku) se závěrem krajského soudu, podle kterého správce daně neměl povinnost v rámci posouzení případné moderace pokuty samostatně vyhledávat informace o osobních poměrech stěžovatele, neboť řízení o prominutí pokuty je řízením zahájeným na návrh daňového subjektu, který má povinnost nejen tvrdit důvody pro prominutí pokuty, ale tyto důvody také osvědčit. Odkázal-li proto stěžovatel v řízení před správcem daně na údaje známé správci daně z úřední činnosti, nebyly tímto ze strany stěžovatele majetkové poměry řádně tvrzeny a doloženy.
27. K tomu Ústavní soud připomíná, že i v řízeních zahájených z úřední povinnosti - ve kterých se uplatňuje zásada vyšetřovací a důkazní břemeno se nachází především na straně správního orgánu, který má podle §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena - z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účastník je povinen prokázat co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. Jak již v minulosti Nejvyšší správní soud konstatoval: "...je třeba při zjišťování majetkových poměrů (...) postupovat tak, že na jedné straně správní orgán sice stíhá povinnost dle §50 odst. 3 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), avšak na straně druhé delikventa (...) stíhá povinnost důkazní ve vztahu ke svým tvrzením (o majetkových poměrech a případném likvidačním důsledku pokuty) dle §52 správního řádu." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 5 As 64/2011). Ústavní soud dodává, že učinění některých zjištění není bez součinnosti účastníka řízení ze strany správního orgánu ani možné, jak na to v souvislosti se zjišťováním majetkových poměrů stěžovatele poukazuje Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
28. Výše uvedenou argumentaci Nejvyššího správního soudu tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
29. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení částí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, sdílí osud ústavní stížnosti, pročež jej Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu