ECLI:CZ:US:2022:1.US.653.22.1
sp. zn. I. ÚS 653/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti PKG - STAVOPOL s.r.o., Velké Tresné 34, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021 č. j. 23 Cdo 2908/2021-315, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021 č. j. 8 Cmo 46/2021-262 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020 č. j. 36/6 Cm 79/2013-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 191 970 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v pořadí druhým rozsudkem uložil stěžovatelce jako žalované (dále jen "stěžovatelka", resp. "zhotovitel") uhradit žalobkyni Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a. s. (dále jen "žalobkyně", resp. "objednatel") částku 191 970,65 Kč s úrokem z prodlení, specifikovaným ve výroku I., a náhradu nákladů řízení ve výši 150 857 Kč (výrok II.). Krajský soud uvedl, že žalobkyně jako objednatel a stěžovatelka jako zhotovitel spolu uzavřeli dne 20. 5. 2011 smlouvu o dílo č. 11007/031-01 (dále jen "předmětná smlouva"), jejímž předmětem byla realizace části díla nazvaného "Revitalizační a protipovodňová opatření na Cihlářském potoce" spočívající v provedení prací a dodávek blíže specifikovaných v předmětné smlouvě. V čl. V. předmětné smlouvy (vymezující platební podmínky) bylo uvedeno, že podkladem pro vystavení faktur na úhradu ceny díla bude objednatelem potvrzený soupis provedených prací v konkrétním kalendářním měsíci, přičemž soupis měl být povinnou přílohou faktur. Předmětnou smlouvu bylo možné měnit či doplňovat pouze písemným dodatkem potvrzeným oběma stranami (čl. XI.). Žalovaná částka představuje součet částek z faktur vystavených žalobkyní na základě jí poskytnutého plnění stěžovatelce v souladu s dílčími objednávkami, podle rámcové Dohody o poskytování služeb k předmětné smlouvě (dále jen "Dohoda"). Podle Dohody měla žalobkyně stěžovatelce poskytovat materiál a dopravu v souvislosti s pracemi v rámci prováděné části díla. Krajský soud dospěl k závěru, že Dohoda, týkající se platebních podmínek úhrady cen materiálu a dopravy poskytované žalobkyní stěžovatelce je ohledně těchto ujednání nejasná, když k platnému uzavření ujednání o úhradě kupních cen za materiál a cen díla za dopravu nedošlo.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že Dohoda je podle svého obsahu návrhem na uzavření smlouvy (v úvodní části textu se jedná o nabídku, o níž mělo být teprve jednáno).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Konstatoval, že stěžovatelkou sice namítaná, ale neformulovaná otázka závaznosti sjednaného způsobu úhrady prací přípustnost dovolání nezaložila, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Přípustnost dovolání však nezaložila ani další námitka spočívající v tom, že soudy nedodržely zásady intepretace právních úkonů upravené v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), když dospěly k závěru o neplatnosti Dohody. Dovolací soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že se soudy odchýlily od zásady priority výkladu nezakládajícího neplatnost smluv, podle závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/06, neboť v předmětné věci soudy postupovaly správně, když přihlédly ke všem okolnostem, které by mohly zvrátit jejich závěr o neplatnosti Dohody.
Stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces projevující se v porušení zákazu překvapivých rozhodnutí, v excesu při provádění dokazování a v porušení výkladu "ve prospěch právních ujednání".
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka namítá, že nesouhlasí se závěrem civilních soudů o neplatnosti Dohody, v níž bylo zachyceno ústní a později písemné ujednání mezi účastníky řízení s tím, že žalobkyně bude stěžovatelce dodávat mechanizaci a zajišťovat některé subdodávky materiálu k předmětné smlouvě o dílo, včetně dopravy, přičemž vyúčtování těchto služeb bude provedeno odpočtem žalobkyní z konečné fakturace. Oba účastníci se obsahem Dohody řídili, což podle stěžovatelky vyvrací nesprávný závěr soudů o její neplatnosti. Skutková zjištění soudů považuje stěžovatelka za nesprávná také proto, že v řízení nebyly provedeny jí navrhované důkazy, což mělo rovněž za následek nesprávně vyvozený právní závěr. Stěžovatelka namítá, že v předmětné věci bylo v průběhu řízení naopak zjištěno, že Dohoda byla platná, ale sporným meritem celé věci bylo, zda způsob platby v ní uvedený - zápočet - byl jediným možným způsobem úhrady závazků. Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že převzal skutková zjištění obou soudů a z něj vyvozený právní závěr o neplatnosti Dohody. Nevzal v úvahu, že oba soudy nižších stupňů v této otázce neprovedly řádné dokazování, resp. nevyhověly návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování o výslech svědků o obsahu uzavřené Dohody, které by právě právní závěr o neplatnosti mohlo vyvrátit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky o nesprávně zjištěném skutkovém stavu předmětné věci poznamenává, že ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16 bod 54.-56. uvedl, že ke zjišťování skutkového stavu jsou v souladu se základními zásadami soudního řízení nejlépe vybaveny a předurčeny nalézací, případně odvolací soudy. I když Ústavní soud nepopřel, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, v otázkách skutkových k tomu dochází jen omezeně. Dovolací řízení již svým charakterem zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně se ke skutkovým otázkám ostatně staví i Ústavní soud. Opačná situace může nastat jen zcela výjimečně, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy (skutková zjištění jsou extrémně rozporná s provedenými důkazy). O takový případ se však v předmětné věci nejedná. Zákonná úprava dovolání počítá výhradně s námitkami právními (ať už hmotné nebo procesní povahy), což mimo jiné znamená, že soudní přezkum nepředstavuje přehodnocování skutkového stavu (jak se zjevně mylně domnívá stěžovatelka). Dovolací soud se tak zabýval jen (možnými) právními otázkami, resp. námitkou stěžovatelky o nesouladu rozsudku odvolacího soudu se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 571/06.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, námitky stěžovatelky představují polemiku jak se skutkovým zjištěním, tak i s právním závěrem soudů o neplatnosti Dohody, kterou měl být sjednán způsob úhrady zápočtem, ale i s výkladem podústavního práva. V souhrnu lze k její argumentaci uvést, že nedosahuje ústavněprávní intenzity.
Oběma civilním soudům v této souvislosti vytýká nesprávné, neúplné dokazování, neboť ve věci nebyli vyslechnuti k této otázce jí navržení svědkové. Obecně platí, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který individuálně posoudí, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů; soud tak nemusí vyhovět všem návrhům na provedení dokazování Stěžovatelka, která tuto námitku označuje za jednu ze dvou zásadních pro tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, však nebere v úvahu, že krajský soud si tvrzení o údajném uzavření ústní rámcové Dohody a jejím obsahu ověřil z jiných, jím provedených listinných důkazů, především obsahem předmětné smlouvy o dílo (uzavřené podle §536 a násl. obch. zák.), jejíž platnost a závaznost oběma smluvními stranami nebyla zpochybněna. Porovnáním v ní obsažených smluvených platebních podmínek (čl. V.) s rámcovou, nejprve ústní Dohodou, později zachycenou v dopise žalobkyně, která měla upravovat platební podmínky úhrady cen materiálu a dopravy poskytovaných žalobkyní stěžovatelce na základě konkrétních objednávek tak, že k úhradě cen mělo dojít odpočtem z konečné fakturace stěžovatelky a započtením na cenu díla, dospěl krajský soud k závěru, že tato formulace je neurčitá.
Vrchní soud při zopakování listinných důkazů předložených stěžovatelkou závěry krajského soudu doplnil s tím, že Dohoda je podle svého obsahu jen návrhem na uzavření smlouvy, neboť neobsahuje způsob určení ceny za nabídnuté plnění a odporuje tvrzením stěžovatelky, že k úhradě mělo dojít výhradně zápočtem na konečnou fakturaci stěžovatelky. To bylo ostatně vyvráceno dalšími listinnými důkazy, především příslušnými dohodami o započtení pohledávek a dále i samotným prohlášením stěžovatelky, že k zápočtům docházelo průběžně. Průběžné provádění zápočtů je v přímém rozporu s Dohodou o úhradě zápočtem na konečnou fakturaci, kterýžto pojem v příslušných ujednáních předmětné smlouvy zcela absentuje.
Rovněž druhou námitku, kterou stěžovatelka spojila s tvrzením o porušení čl. 36 Listiny, totiž o nesprávné interpretaci obsahu Dohody, které se příčí závěrům uvedeným ve výše označeném nálezu Ústavního soudu, neshledal Ústavní soud důvodnou. Jak již uvedl dovolací soud, Ústavní soud se k pravidlům intepretace smluv vyslovil v několika svých rozhodnutích (srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 436/05). V obecné rovině je při interpretaci smluv nezbytné přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich rolí v konkrétním případě, a to s ohledem na specifika dané věci. Tyto zásady interpretace ve věci rozhodující soudy respektovaly, takže i tato námitka, byť se formálně vztahuje spíše k dovolacímu řízení, nemůže z hlediska tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí obstát.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu