ECLI:CZ:US:2022:1.US.666.22.1
sp. zn. I. ÚS 666/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti PhDr. Martina Sedláčka, zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021 č. j. 23 Co 280/2021-242, 23 Co 288/2021, 23 Co 289/2021, usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 9. 2021 č. j. 18 C 40/2021-159, usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 2. 11. 2021 č. j. 18 C 40/2021-184 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 2. 11. 2021 č. j. 18 C 40/2021-185, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč, a to za nedostavení se k jednání soudu bez řádné omluvy, kam byl předvolán jako svědek. Okresní soud dále uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč, a to opět z důvodu, že se stěžovatel jako svědek nedostavil bez omluvy k jednání. Okresní soud také uložil stěžovateli povinnost zaplatit účastníkům řízení náhradu nákladů vzniklých účastí jejich právních zástupců na jednáních soudu, která byla nařízena pouze za účelem výslechu stěžovatele jako svědka. Stěžovatel podal proti usnesením okresního soudu odvolání. Krajský soud v Praze všechna napadená usnesení potvrdil.
Stěžovatel namítá nesprávné právní a věcné posouzení důvodů jeho omluvy z jednání. Uvádí, že v omluvě uvedl přesně diagnózy, formy ambulantního a ústavního léčení, jímž byl podroben, a požádal soud, aby přijal taková opatření, aby se s citlivými a chráněnými údaji nemohli seznámit účastníci a jejich právní zástupci. Soud se však žádostí nezabýval ani v jednom z napadených rozhodnutí. Stejně tak neučinil ani odvolací soud. Dále stěžovatel namítá, že o odvolání proti rozhodnutí o druhé pořádkové pokutě a o náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud hned druhý den po jejich postoupení. O všech třech odvoláních rozhodl jediným usnesením. Kvůli spěšnému rozhodnutí nevzal odvolací soud v potaz doplnění odvolání, včetně návrhu stěžovatele na nařízení jednání. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud nejednal s jeho zástupcem. Odvolacímu soudu také vytýká, že nebyl proveden žádný důkaz na podporu jím uváděných odvolacích důvodů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s posouzením důvodnosti jeho omluv z jednání. Pokud uvádí, že ve své omluvě uvedl diagnózy a požádal soud, aby přijal taková opatření, aby se s údaji nemohli seznámit účastníci a soudy se těmito žádostmi nezabývaly, žádná taková konkrétní námitka z přiložených odvolání nevyplývá. K doplněným podáním soud již nemohl přihlížet, neboť ještě před jejich učiněním ve věci rozhodl.
Soud prvního stupně předložil po uplynutí lhůty k podání odvolání a provedení potřebných šetření věc odvolacímu soudu a ten následně rozhodl. V takovém postupu nelze rozhodně spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stejně tak ani v rozhodnutí odvolacího soudu o všech podaných odvoláních jedním rozhodnutím. Sám stěžovatel pak uvádí, že k neprovedení navržených důkazů došlo z důvodu rychlého rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tyto důkazy byly uvedeny až v podání obsahujícím doplnění odvolání. Nelze tedy namítat, že k nim soud nepřihlédl a neprovedl je a také že nevyhověl návrhu stěžovatele na nařízení jednání, když doplnění bylo doručeno odvolacímu soudu až poté, co již o odvoláních rozhodl. Stejně tak nemohl odvolací soud jednat se zástupcem stěžovatele, když plnou moc doručil stěžovatel v rámci doplnění odvolání, tedy také až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Z ústavní stížnosti ani z přiložených odvolání není zřejmé, jaké důkazy má stěžovatel na mysli, když odvolacímu soudu vytýká také to, že nebyl proveden žádný důkaz na podporu stěžovatelem uváděných odvolacích důvodů. Pokud jejich provedení stěžovatel navrhl až v doplnění odvolání, soud již k těmto důkazům z důvodu výše uvedeného přihlédnout nemohl.
Soudy řádně odůvodnily, proč uložily stěžovateli pořádkovou pokutu a povinnost nahradit účastníkům náklady řízení. Stěžovatel se k jednáním nedostavoval opakovaně, omluvy stěžovatele nebyly dostatečné, často byly činěny těsně před nařízeným jednáním a absenci u některých jednání neomluvil stěžovatel vůbec.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně podložily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu