ECLI:CZ:US:2022:1.US.677.22.1
sp. zn. I. ÚS 677/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Anny Ťokové, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4 ? Podolí, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2022 č. j. 61 UL 2/2022-16 a návrh, aby Městskému soudu v Brně zakázal, aby pokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 51/2015, a přikázal o věci neprodleně jednat a rozhodnout, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2022, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 15. 10. 2021 a 10. 1. 2022 podala stěžovatelka k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), podaný do věci sp. zn. 43 C 51/2015.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 1. 2022 č. j. 61 UL 2/2022-16 návrh, aby městskému soudu ve věci sp. zn. 43 C 51/2015 o určení lhůty k vyžádání listinných důkazů, které podle obsahu spisu ke dni podání návrhu považuje za významné pro rozhodnutí ve věci, zamítl. V odůvodnění usnesení se detailně vypořádal s námitkami stěžovatelky a uzavřel, že v řízení před městským soudem k průtahům ani procesním pochybením nedošlo, protože procesní úkon městský soud učinil a jejímu návrhu vyhověl.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud a v ústavní stížnosti tvrdí, že ve vydání napadeného rozhodnutí, jakož i v jiném zásahu orgánu veřejné moci spočívající v nečinnosti a opakované nesprávné činnosti při provádění dokazování, došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně poukazuje na délku řízení o vypořádání společného jmění manželů, které bylo zahájeno její žalobou, a namítala, že z průběhu soudního řízení u městského soudu není zřejmé, že by směřovalo k vydání rozsudku ve věci samé. Pokud jde o argumentaci vztahující se k vlastním napadeným rozhodnutím, stěžovatelka rekapituluje obsah spisu a tvrdí, že došlo k pochybení městského soudu při procesních úkonech. Předně namítá, že krajský soud neshledal průtahy v řízení v důsledku nečinnosti soudu, ale už nevzal v úvahu, že průtahy v řízení mohou nastat také nesprávnou činností městského soudu při provádění důkazů. Poukazuje na postup městského soudu, který nejen, že neodstranil informační deficit stěžovatelky, ale způsobil nemožnost získat informace, neboť jejich poskytování bankami je časově omezeno. Krajský soud se řádně nezabýval všemi výhradami stěžovatelky k procesním úkonům městského soudu, nevypořádal se s konkrétními tvrzeními a její návrh na určení lhůty k vyžádání listinných důkazů bezdůvodně zamítl. Vyložil ustanovení na určení lhůty k provedení úkonu §174a zákon o soudech a soudcích extrémně zúženě a v neprospěch stěžovatelky a tím konkrétně porušil rovnost účastníků řízení. Stěžovatelka rovněž poukazuje na nedostatky v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, který nezohlednil skutečný smysl tohoto ustanovení, zatížil řízení vadou spočívající v přepjatém formalismu při aplikaci podústavního práva a porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Konečně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí a přikázal městskému soudu, aby ve věci neprodleně jednal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikované vady [srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným soudním rozhodnutím a dopěl k závěru, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu institutem pro systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval, např. poukazuje na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.).
10. Tato právní úprava v §174a zákona o soudech a soudcích na určení lhůty k provedení procesního úkonu vychází ze zásady, že je v pravomoci nadřízeného soudu, aby posoudil, zda k průtahům dochází. Nejde tedy o zásah jiné moci do výkonu soudní pravomoci. Aby takový zásah ze strany nadřízeného soudu, pokud se pro něj rozhodne, měl smysl, je nutné mu přiznat odpovídající právní závaznost. Nemůže obstát námitka, že jde o nepřípustné ovlivňování taktiky řízení před soudem ve stadiu, kdy řízení ještě neskončilo. Zákonná úprava míří na případy nečinnosti ze strany soudu, a ne na taktiku vedení řízení. Zákonodárce snad má právo předpokládat, že nadřízený soud je schopen rozlišit, kdy jde o nečinnost a kdy jde o taktiku vedení řízení. To zejména za situace, kdy se soudce, proti kterému návrh směřuje, musí k návrhu vyjádřit, a tudíž vysvětlit důvody, proč ten který úkon zatím neprovedl, ani o jeho provedení či neprovedení nerozhodl. Jedná se tedy o zákonem stanovený procesní postup, který vylučuje libovůli soudce. Garanci řádného rozhodování lze vyvodit i z toho, že o věci rozhoduje sice nadřízený soudce, ale ten je ve svém rozhodování rovněž nezávislý. Nadřízený soud navíc pouze určuje, zda procesní úkony, ohledně nichž je tvrzeno, že jejich neprováděním dochází k průtahům v řízení, mají být provedeny a v jaké lhůtě. Hodnocení těchto úkonů je pak již zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů věcí nalézacího soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce.
12. Přestože stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakuje námitky již dříve uplatněné v návrhu na určení lhůty. S těmi se však krajský soud v odůvodnění usnesení pečlivě a podrobně vypořádal. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, aniž by bylo třeba toto hodnocení za účelem ústavněprávního posouzení jakkoli doplnit, plně postačí odkázat na odůvodnění předmětného usnesení.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že krajský soudy při rozhodování nevybočil ze zákonného rámce, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky vyplývajících z Listiny a Úmluvy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu