ECLI:CZ:US:2022:1.US.678.22.1
sp. zn. I. ÚS 678/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kateřiny Tomáškové a Stanislava Tomáška, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem nám. Václava Hanky 828, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 č. j. 26 Cdo 3206/2021-181, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2021 č. j. 19 Co 58/2021-135 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 1. 2017 č. j. 6 C 49/2020-83 a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a odložení jejich vykonatelnosti.
Okresní soud v Trutnově rozhodl napadeným rozsudkem v právní věci žalobců Petra Hornycha a Ivany Hornychové (dále jen "žalobci") proti žalovaným (dále jen "stěžovatelé") o vyklizení nemovitosti tak, že stěžovatelé jsou povinni tam uvedenou nemovitost vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání všech účastníků řízení napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů s odkazem na ustanovení §243c odst. 1 a §237 o. s. ř. odmítl. V této souvislosti připomněl vlastní relevantní judikaturu i skutečnost, že stěžovatelé pouze polemizují s právními závěry odvolacího soudu.
Stěžovatelé po shrnutí procesní a věcné stránky souzené věci uvedli, že civilní soudy "postavily svá rozhodnutí pouze na formálním výkladu tehdy účinného ustanovení §50a ObZ, aniž by se důsledněji zabývaly širšími okolnostmi, které byly v řízení zjištěny". Tyto okolnosti by neměly zůstat bez povšimnutí, a to zvláště, když jednání žalobců zjevně odporuje dobrým mravům ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb. Postup dotčených soudů byl přehnaně formalistický, když při aplikaci pomíjel účel a smysl dotčených právních předpisů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví především skutečnost, že stěžovatelé v neúplném dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li dovolání pro jeho v rozhodnutí o dovolání uvedené vady.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena civilními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání trpí vadami, které nebyly včas odstraněny. Dále poukázal na to, že způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není pouhá citace tohoto ustanovení, ale jeho přípustnost je podmíněna vymezením toho, které z hledisek v něm uvedených považuje za splněné. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelé výslovně neuvedli žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva.
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
K návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc rozhodl o ústavní stížnosti v nejbližším možném termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu