ECLI:CZ:US:2022:1.US.68.22.1
sp. zn. I. ÚS 68/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 80/2021-115 ze dne 30. 11. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") č. j. 9 EXE 2645/2020-79 ze dne 7. 4. 2021 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice (jako povinné) na zastavení exekuce ve věci exekučního návrhu stěžovatele (jako oprávněného) pro vymožení jeho pohledávky ve výši 35 741 Kč. Doplňujícím usnesením okresního soudu č. j. 9 EXE 2645/2020-93 ze dne 21. 7. 2021 byla uložena vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 9 498,50 Kč. V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I), neboť pohledávka stěžovatele zanikla započtením před podáním jeho exekučního návrhu. Dále byly stěžovateli uloženy povinnosti zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5 699 Kč (výrok II), na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 699 Kč (výrok III) a soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč (výrok IV).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [s výhradou v bodu 8; k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného usnesení; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud rozhodl o zastavení exekuce, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky, nerozhodl na základě objektivně zjištěného skutkového stavu věci a nevzal v potaz veškeré předkládané skutečnosti a důkazy a rozhodl v rozporu s usnesením okresního soudu. Podle stěžovatele vedlejší účastnice nemohla platně započíst pohledávku, neboť neučinila zápočet vůči způsobilé osobě a neučinila ho v rámci způsobilých pohledávek. Odvolací soud nevzal dostatečně v potaz, že stěžovatel uhradil pohledávku vedlejší účastníce v plné výši dne 14. 7. 2020 a ta tuto úhradu přijala. Za takové situace stěžovatel soudí, že si vedlejší účastnice byla vědoma neplatnosti zápočtu pohledávek a přijala od něj plnění na již údajně neexistující pohledávku. Dále stěžovatel uvádí, že odvolání vedlejší účastnice nesměřovalo i k doplňujícímu usnesení č. j. 9 EXE 2645/2020-93 obsahující akcesorický nákladový výrok, a proto je možné, aby nabylo právní moci a vykonatelnosti samostatně.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Stěžovatelova argumentace představuje především polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu v rovině podústavního práva, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu odvolací soud řádně a přesvědčivě odůvodnil, že pohledávka stěžovatele zanikla započtením již před podáním exekučního návrhu, a proto podle §268 písm. h) o. s. ř. rozhodl o zastavení exekuce; učinil tak přitom způsobem, jemuž není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Současně se odvolací soud vypořádal i s námitkami, které byly zopakovány v ústavní stížnosti. Stěžovatel pak ani neuvádí, k jakým konkrétním skutečnostem odvolací soud nepřihlédl a jaké konkrétní důkazy neprovedl.
7. V nyní projednávané věci jde navíc o exekuční řízení vedené k vymožení pohledávky ve výši 35 741 Kč; jde tudíž o tzv. bagatelní věc, a to z pohledu hodnoty předmětu sporu pro dovolací řízení podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4066/16 ze dne 3. 1. 2017; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]; takové okolnosti ovšem Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vad přiložené plné moci, která nebyla plně v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 403/01 ze dne 22. 10. 2001 (U39/24 SbNU 557); obdobně vůči stěžovateli viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 769/20 ze dne 31. 3. 2020].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu