ECLI:CZ:US:2022:1.US.689.22.1
sp. zn. I. ÚS 689/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Víta Tokarského, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 320/2021-8968 ze dne 21. prosince 2021 a Okresního soudu Praha-východ č. j. 37 T 69/2019-8942 ze dne 29. listopadu 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele coby ustanoveného obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastoupení. Následnou stížnost Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl.
2. Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
3. Stěžovatel byl z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 trestního řádu ustanoven obhájcem obviněnému, který byl rozsudkem soudu prvního stupně ze č. j. 37 T 69/2019-8827 ze dne 13. října 2020 odsouzen. Oba obžalovaní i státní zástupce se vzdali práva na odvolání a rozsudek nabyl právní moci dne 19. října 2020. Stěžovatel podal návrh na přiznání odměny a hotových výdajů za zastupování dne 19. listopadu 2021, který obecné soudy vyhodnotily jako opožděný. Podle §151 odst. 2 trestního řádu lze nárok uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozví, že jeho povinnost zastupovat skončila; obecné soudy dospěly k závěru, že tato prekluzivní lhůta uplynula dne 19. října 2021, tedy měsíc před podáním návrhu stěžovatele.
4. Stěžovatel nesouhlasí s uvedeným výkladem a má za to, že lhůta počala běžet později; odmítá závěr stížnostního soudu, podle něhož byl-li obviněný stíhán pro zločin, ale odsouzen pro přečin, pominuly důvody nutné obhajoby právní mocí rozsudku, aniž by bylo nutno vydat opatření o zrušení ustanovení (§39 odst. 1 trestního řádu), a tím současně začala běžet stěžovateli prekluzivní lhůta. Podle stěžovatele byla kvalifikace skutku změněna ex lege od 1. října 2020, kdy nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť touto novelou byly nově nastaveny hranice pro kvalifikaci škody. Aby bylo možno souhlasit se závěrem o počátku běhu prekluzivní lhůty již od 19. října 2020, musel by soud prvního stupně tehdy vydat opatření a zrušit nutnou obhajobu.
5. Dále stěžovatel uvádí, že zmocněnkyni poškozených byl rozsudek doručen dne 10. listopadu 2020 a její lhůta k odvolání uplynula až dne 19. listopadu 2020. Datum právní moci rozsudku stěžovatel zjistil až v prosinci 2020 a ještě v dubnu 2021 byl kontaktován soudem prvního stupně se žádostí o spolupráci při doručování rozsudku odsouzenému. Podle stěžovatele by běh lhůty měl být odvozen od právní moci posledního výroku předmětného rozsudku - o povinnosti k náhradě škody (19. listopadu 2020), případně od doručení rozsudku odsouzenému (7. dubna 2021).
6. Ze stručného usnesení soudu prvního stupně se podává, že vzdal-li se obviněný prostřednictvím stěžovatele práva na odvolání, skončila tímto úkonem i nutná obhajoba. Již v opravném prostředku stěžovatel argumentoval obdobně jako nyní - k tomu stížnostní soud uvedl, že právní moc stěžejní části rozsudku byla odvozena od podání ze dne 19. října 2020, jímž se vzdal stěžovatel za obviněného práva na odvolání i za osoby oprávněné a uvedl, že netrvá ani na písemném odůvodnění rozsudku. Z toho stížnostní soud dovodil, že není důvod pochybovat o povědomí stěžovatele o ukončení povinnost obhajovat; odkázal na §41 odst. 5 trestního řádu, podle něhož zaniká ustanovení obhájce skončením trestního stíhání, byť existují (taxativně) vymezená oprávnění (podání dovolání a účast na dovolacím řízení, podání žádosti o milost a odklad výkonu trestu), která opravňují obhájce k dalším krokům i po zániku zmocnění.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své výhrady ke stanovení běhu prekluzivní lhůty; odkazuje-li na nález sp. zn. IV. ÚS 167/05, uvádí k němu Ústavní soud, že se týkal podání dovolání, což je mimořádný opravný prostředek, k jehož uplatnění je právní zastoupení nezbytné (§265d odst. 2 trestního řádu). Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. února 2009 (N 19/52 SbNU 187) obhajoba skončí tehdy, dozví-li se obhájce, že jeho povinnost zanikla; počátek běhu prekluzivní lhůty zde Ústavní soud odvozuje od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (odst. 20), což je ovšem výslovně spojeno s tím, že odvolací soud může rozhodovat v neveřejném zasedání, a proto účastníci nemohou o ukončení řízení získat informaci dříve.
8. V projednávaném případě to však byl sám stěžovatel, kdo za situace, kdy již neexistoval důvod nutné obhajoby, sám soudu avizoval ukončení obhajoby. Například v nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08, ale i v řadě usnesení Ústavního soudu (například sp. zn. IV. ÚS 784/08 ze dne 23. října 2008 či sp. zn. IV. ÚS 2403/10 ze dne 6. září 2010, všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) je uvedeno, že "jednoroční lhůta je tak dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce". Uvedenou úpravu obsahuje trestní řád více než dvacet let a v případě profesionálních poskytovatelů právních služeb (i stěžovatele) lze předpokládat její znalost v duchu zásady vigilantibus iura skripta sunt.
9. V ústavní stížnosti tak stěžovatel předestírá odlišný názor na interpretaci tzv. jednoduchého (podústavního) práva provedenou obecnými soudy. Ústavní soud by však mohl zasáhnout jen v případě, vybočila-li by napadená rozhodnutí z ústavních limitů, zejména byla-li by právní argumentace obecných soudů svévolná či hrubě nepřiléhavá, což se však v projednávané věci nestalo.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu