ECLI:CZ:US:2022:1.US.691.22.1
sp. zn. I. ÚS 691/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Praha 9, Na Tykačce 6/698, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 5 Tdo 863/2021-1172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021 č. j. 61 To 596/2020-1110 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 8. 2020 č. j. 1 T 3/2019-1063, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušen ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu, a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce likvidátora na dobu tří let. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 1 T 3/2019 byl stěžovateli přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu, a to o 40 %. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou se domáhal přiznání práva na bezplatnou obhajobu a která byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 4. 3. 2021 č. j. 61 To 148/2021-1134 zamítnuta. K zamítnutí stížnosti došlo ve stejný den, kdy bylo výše uvedeným způsobem rozhodnuto o stěžovatelově odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel namítá, že k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení došlo konáním hlavního líčení před obvodním soudem dne 24. 6. 2019 v jeho nepřítomnosti. Tvrdí, že v jeho nepřítomnosti neměly být čteny znalecké posudky, a v této souvislosti upozorňuje na to, že ve spisu není obsaženo žádné poučení o možnosti číst písemný posudek znalce i bez souhlasu obžalovaného, pokud je nepřítomný hlavnímu líčení. Připomíná, že se opakovaně domáhal výslechu zpracovatelky znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové.
Stěžovatel má dále za to, že mu měl být ustanoven obhájce ihned poté, co marně uplynula lhůta k podání stížnosti proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Stejně tak je přesvědčen, že městský soud měl rozhodnout o jeho stížnosti proti uvedenému usnesení obvodního soudu tak, aby mohl mít obhájce již pro řízení před odvolacím soudem. Městský soud tím, že o této stížnosti rozhodl zároveň s rozhodnutím o odvolání, a to téměř pět měsíců po podání stížnosti, měl podle stěžovatele znemožnit využití pomoci ustanoveného obhájce v průběhu odvolacího řízení. Tvrdí, že neměl reálnou možnost si obhájce sám zvolit, a to s ohledem na probíhající insolvenční řízení vůči jeho osobě, kdy nemohl ani hradit zálohu za právní pomoc obhájce.
Stěžovatel brojí proti závěru Nejvyššího soudu o tom, že mu byl obhájce ustanoven neprodleně poté, co o jeho ustanovení požádal. Uvádí, že žádost o ustanovení obhájce zahrnul do svých dotazů městskému soudu ze dne 31. 1. 2021 a 15. 2. 2021, avšak obhájce mu byl ustanoven až dne 18. 5. 2021 (opatřením obvodního soudu ze dne 18. 5. 2021), v návaznosti na jeho třetí žádost, kterou dne 6. 5. 2021 adresoval obvodnímu soudu.
III
Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že nevyužívá svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit.
Městský soud ve vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se jeho nepřítomnosti u hlavního líčení a nemožnosti se vyjádřit k důkazům odkázal na body 28 až 32 odůvodnění svého usnesení. Připomněl své zjištění, že stěžovatel poněkud účelově doručil potvrzení o své pracovní neschopnosti v krátkém časovém odstupu od termínu, v němž se mělo hlavní líčení konat. Poukázal rovněž na skutečnost, že soud prvního stupně kontaktoval ošetřujícího lékaře stěžovatele, který potvrdil, že podle jeho názoru je stěžovatel schopen se hlavního líčení zúčastnit. Jako další relevantní okolnost v tomto směru uvedl, že stěžovatel byl soudem prvního stupně opakovaně telefonicky kontaktován a byl upozorněn, že jeho omluva není považována za řádnou a má se dostavit k hlavnímu líčení, na což stěžovatel nereagoval. S odkazem na bod 25 odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud dále konstatoval, že v dané věci nebyly naplněny podmínky nutné obhajoby předpokládané v §36 odst. 2 trestního řádu. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že z žádosti stěžovatele o bezplatnou obhajobu nevyplynula žádost o ustanovení obhájce, přičemž za první řádnou žádost stěžovatele o ustanovení obhájce považuje až tu ze dne 6. 5. 2021, které bylo vyhověno opatřením obvodního soudu ze dne 18. 5. 2021.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci a které by nevyplývaly z trestního spisu vedeného v předmětné věci.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, jakož i obsah vyžádaného trestního spisu vedeného v předmětné věci, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je však oprávněn ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Ústavní soud musí nejprve odmítnout námitku stěžovatele týkající se údajně nezákonného postupu obvodního soudu spočívajícího v přečtení znaleckých posudků bez jeho souhlasu, k čemuž došlo v rámci hlavního líčení, u kterého nebyl přítomen. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že spis neobsahuje doklad o poučení o možnosti číst písemný posudek znalce i bez souhlasu obžalovaného, pokud je nepřítomný hlavnímu líčení. Netvrdí tedy, že v tomto ohledu poučen nebyl. K tomu Ústavní soud podotýká, že trestní spis standardně obsahuje toliko doručenky o předvolání k hlavnímu líčení, nikoli předvolání samotné, obsahující poučení o důsledcích nedostavení se k hlavnímu líčení. Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatel uvedenou námitku nezahrnul do svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, čímž odvolacímu soudu znemožnil na tuto výhradu reagovat. Za daných okolností tedy Ústavní soud neshledává pochybnosti o tom, že nalézací soud přistoupil v rámci hlavního líčení ke čtení znaleckých posudků bez souhlasu nepřítomného stěžovatele v souladu se zákonem, tedy za podmínek vyplývajících z ustanovení §211 odst. 1 a 5 trestního řádu.
Ústavní soud musí dále uvést na pravou míru stěžovatelova tvrzení týkající se jeho žádostí o ustanovení obhájce. Na č. l. 1100 trestního spisu vedeného v dané věci je založeno podání stěžovatele ze dne 31. 1. 2021 adresované městskému soudu. Byť je tato písemnost označena jako „Věc: č. j. 61 To 596/2020 – dotaz ke stížnosti, žádost o ustanovení obhájce“, ze samotného textu tohoto podání nelze nijak dovodit, že by stěžovatel žádal o ustanovení obhájce, naopak zde výslovně (s odkazem na sdělení obvodního soudu ze dne 22. 1. 2021) uvádí, že o ustanovení obhájce může žádat až poté, co bude rozhodnuto o jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu.
Podání založené na č. l. 1102 trestního spisu již obsahuje žádost stěžovatele ze dne 15. 2. 2021, aby mu městský soud podle §33 odst. 4 trestního řádu ustanovil obhájce. Ústavní soud však musí konstatovat, že tato žádost nebyla způsobilá přivodit účinky požadované stěžovatelem, tedy okamžité ustanovení obhájce. Z ustanovení §33 odst. 4 trestního řádu totiž vyplývá, že pokud byl pravomocným rozhodnutím podle §33 odst. 2 trestního řádu obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Jelikož však stížnost stěžovatele proti výše označenému usnesení obvodního soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu byla městským soudem zamítnuta až dne 4. 3. 2021 (usnesením č. j. 61 To 148/2021-1134), byla uvedená žádost ze dne 15. 2. 2021 podávána v době, kdy usnesení o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu doposud nebylo pravomocné, tudíž nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením §33 odst. 4 trestního řádu pro ustanovení obhájce.
Ve shodě s Nejvyšším soudem tak Ústavní soud musí za první řádnou žádost stěžovatele o ustanovení obhájce považovat až tu ze dne 6. 5. 2021, na kterou obvodní soud reagoval bez zbytečného prodlení, když opatřením ze dne 18. 5. 2021 stěžovateli obhájce ustanovil. Ústavní soud zároveň nemůže přiznat žádnou relevanci argumentu stěžovatele, že k ustanovení obhájce mělo dojít ihned poté, co státnímu zástupci uplynula lhůta k podání stížnosti proti usnesení obvodního soudu o přiznání nároku stěžovatele na obhajobu za sníženou odměnu. Tato úvaha stěžovatele nemá žádnou oporu v zákoně ani v principech trestního práva procesního. Právní moc a vykonatelnost uvedeného usnesení obvodního soudu byla totiž odložena okamžikem, kdy proti němu podal stížnost stěžovatel, neboť ustanovení §33 odst. 3 věta poslední trestního řádu přiznává této stížnosti odkladný účinek. Jelikož tedy z tohoto důvodu usnesení o nároku stěžovatele na obhajobu za sníženou odměnu nabylo právní moci až dne 4. 3. 2021, kdy městský soud zamítl stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení, nebyly splněny podmínky pro ustanovení obhájce uvedené v §33 odst. 4 trestního řádu, jak již ostatně bylo vysvětleno.
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že stěžovatel měl po celou dobu možnost si obhájce zvolit, přičemž od vydání již několikrát zmiňovaného usnesení obvodního soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu měl jistotu, že náklady na obhájce budou minimálně o 40 % nižší. Jestliže tedy cítil potřebu, aby jej obhájce zastupoval v řízení před odvolacím soudem, jak tvrdí v ústavní stížnosti, nic mu nebránilo, aby si obhájce pro tyto účely zvolil. V této souvislosti není od věci připomenout, že rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou obhajobu nelze ztotožňovat s automatickým ustanovením obhájce, neboť obviněný má stále právo si obhájce sám zvolit (blíže viz DURDÍK, T. In. DRAŠTÍK, E., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 275).
Z tohoto důvodu nelze zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod dovozovat ani z toho, že městský soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu až ve stejný den, kdy rozhodl o odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu. Městský soud uvedenou stížnost stěžovatele zamítl, tudíž nedošlo k žádné změně stran výše nákladů na obhájce. Jestliže si tedy stěžovatel obhájce nezvolil ani po 22. 9. 2020, kdy mu obvodní soud přiznal nárok na obhájce za odměnu sníženou o 40 %, nelze to trestním soudům nikterak vytýkat.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu