ECLI:CZ:US:2022:1.US.693.22.1
sp. zn. I. ÚS 693/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Drábka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem, sídlem Mírové náměstí 124, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 2900/2021-348, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2021 č. j. 21 Co 74/2020-297 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 3 C 184/2017-236, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NANOTEX PRO s. r. o., sídlem Otýlie Beníškové 2598, Rakovník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 413 341 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla nad rámec hodinové odměny sjednána provize, a neunesl tak v této části důkazní břemeno. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že při ústním jednání konaném dne 21. 5. 2019 stěžovatele poučil podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o tom, že je třeba doplnit skutkové okolnosti ohledně žalobou uplatněné provize ve výši 1,5 % z poskytnuté dotace (zda, kdy a mezi kým byla sjednána, jakým způsobem byla určena splatnost provize apod.) a současně ho vyzval, aby označil k uvedeným skutkovým tvrzením důkazy. Soud stěžovatele současně poučil, že následkem nesplnění této výzvy je neunesení břemene tvrzení, které se může promítnout v neúspěchu stěžovatele v daném sporu. Vyjádření stěžovatele bylo soudu doručeno až po uplynutí poskytnuté třicetidenní lhůty, a proto okresní soud k tomuto podání nepřihlédl. Z uvedeného okresní soud dovodil, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě byla nad rámec hodinové sazby sjednána i provize popř. v jaké výši. Okresní soud měl za prokázané, že stěžovatel prováděl pro vedlejší účastnici průběžně práce směřující k podání žádosti o poskytnutí dotace na Inovační projekt Nanotex z OPPI, když zpracoval registrační žádost, plnou žádost a následně i odvolání, v důsledku čehož byla vedlejší účastnici poskytnuta dotace ve výši 77 870 000 Kč. Tyto práce provedl řádně a díky jeho činnosti vedlejší účastnice obdržela výše uvedenou dotaci. Stěžovatel na základě provedených prací vystavoval vedlejší účastnici průběžně faktury, k nimž připojil přílohy - pracovní deníky s podrobným popisem provedených prací, které vedlejší účastnice pravidelně hradila. Tvrdil-li stěžovatel, že mezi účastníky byla nad rámec hodinové sazby sjednána i provize, stíhá jej povinnost tvrzení a důkazní ke všem rozhodujícím skutečnostem, které se tvrzené provize týkají. V daném případě stěžovatel své povinnosti tvrzení nedostál, neboť neuvedl, jakým konkrétním způsobem byla mezi účastníky sjednána provize, v jaké výši a jaká měla být splatnost.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, která považoval za správná, a ztotožnil se i s jeho závěrem, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost tvrzení, a tím ani svoji povinnost důkazní, a nemohl proto být se svou žalobou úspěšný. Krajský soud konstatoval, že v předmětné věci byl stěžovatel o své nouzi tvrzení právně významných skutečností (kdy, kde a mezi kým byla uzavřena jím tvrzená ústní zprostředkovatelská smlouva a jaký byl její obsah, zejména, zda a kdy byla sjednána další provize ve výši 1,5 % z dotace, kdo se účastnil jejího případného sjednávání a jakým způsobem byla určena splatnost tvrzené provize), poučen podle §118a o. s. ř., okresním soudem dokonce dvakrát. Na první poučení, kterého se mu dostalo při jednání soudu konaném dne 27. 3. 2018, reagoval podáním ze dne 9. 4. 2018, v němž sice podrobně popsal průběh spolupráce mezi účastníky v minulosti i při posuzovaném projektu, jakož i svou činnost při této spolupráci, avšak tento popis rozhodné skutečnosti, o jejíž absenci byl stěžovatel poučen, neobsahoval. Proto k těmto chybějícím tvrzením nemohly být prováděny důkazy, neboť nelze prokazovat něco, co není vůbec tvrzeno. Na druhé poučení, které mu okresní soud poskytl při jednání konaném dne 21. 5. 2019, reagoval stěžovatel nedatovaným podáním doručeným okresnímu soudu až dne 1. 7. 2019, tedy po uplynutí koncentrační lhůty, která skončila dne 20. 6. 2019, proto k němu okresní soud správně nepřihlížel, neboť mu to občanský soudní řád neumožňuje. Krajský soud dovodil, že nesplnil-li stěžovatel svoji povinnost tvrzení, nemohl splnit ani svoji povinnost důkazní. Námitce stěžovatele založené na argumentaci, že okresní soud pominul jím navržené důkazy v podání ze dne 9. 4. 2018 a při jednání soudu dne 20. 8. 2019, krajský soud nepřisvědčil, neboť důkazy navržené k podání ze dne 9. 4. 2018 byly způsobilé prokázat pouze skutečnosti pro rozhodnutí této věci bezvýznamné, a při jednání soudu konaném dne 20. 8. 2019 stěžovatel žádné důkazy nenavrhoval, naopak se podle protokolu o jednání výslovně vyjádřil, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nemá. Nad rámec uvedeného krajský soud dodal, že stěžovatel by nemohl být se svojí žalobou úspěšný ani tehdy, prokázal-li by své tvrzení, že sporná zprostředkovatelská smlouva ze dne 21. 12. 2011 byla uzavřena za stejných podmínek jako dvě předchozí písemné smlouvy ze dne 11. 11. 2009 a ze dne 9. 2. 2010, neboť žalobou uplatněný nárok by byl promlčený.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl, dílem pro vady (v otázce unesení břemene tvrzení), dílem jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavku na označení příslušné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stěžovatel nedostál u námitky, že (oproti názoru krajského soudu) podáním ze dne 9. 4. 2018 vyhověl již první výzvě okresního soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť již v něm předložil tvrzení o všech právně významných skutečnostech a svou povinnost tvrzení tedy splnil. V tomto rozsahu podle Nejvyššího soudu dovolání trpí absencí obligatorních náležitostí, pro něž nelze zkoumat jeho přípustnost. Tam, kde stěžovatel k polemice s právními závěry krajského soudu označil judikaturní závěry, od nichž se měl krajský soud odchýlit (a povinnost vymezit předpoklad přípustnosti tudíž splnil), mu Nejvyšší soud nepřisvědčil. Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179) a nálezu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] se krajský soud neodchýlil. Neuvedl-li stěžovatel v reakci na první výzvu okresního soudu (tj. v podání ze dne 9. 4. 2018), podle níž měl mimo jiné uvést, co přesně bylo obsahem ústně uzavřené smlouvy, nic konkrétního ke sporné a pro rozhodnutí (o žalobě na zaplacení provize) určující otázce, zda byla sjednána provize a popřípadě jaká byla sjednána její výše a splatnost, a byl-li pak okresním soudem při jednání konaném dne 21. 5. 2019 vyzván, aby v tomto ohledu svá tvrzení doplnil, pak mu muselo být zřejmé, že soud uvedené skutečnosti považuje za právně relevantní, že dostatečně konkrétní tvrzení o nich v podání ze dne 9. 4. 2018 nenalezl (že toto podání nepovažuje v tomto ohledu za dostatečně určité) a vyzývá proto stěžovatele, aby je v tomto směru doplnil. Argumenty, jejichž prostřednictvím stěžovatel zpochybňuje řádnost poučení (že mu nebylo jasné, co na něm soud vlastně požaduje), proto Nejvyšší soud hodnotil jako účelové.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť soudy k předmětné věci přistupovaly formálně a svůj postup řádně neodůvodnily. Stěžovatel považuje za nelogické, aby řízení bylo redukováno na řešení procesních otázek, aniž by zde byl náznak věcného řešení sporu.
6. Stěžovatel uvádí, že při jednání konaném dne 21. 5. 2019 sice byl okresním soudem formálně poučen podle §118 odst. 1 a 3 o. s. ř., nicméně současně platí, že soudce je povinen konkrétně seznámit účastníka řízení s tím co se mu jeví jako sporné. Tento požadavek vystupuje zvlášť do popředí, není-li účastník v řízení zastoupen. Otázky, které byly stěžovateli na jednání dne 21. 5. 2019 položeny, jsou identické s otázkami, na které odpovídal na výzvu soudu podáním ze dne 9. 4. 2018. Z toho pak stěžovatel nemohl dojít k závěru, že na stejné otázky má odpovědět jinak, resp., že soud má potřebu konkretizovat jeho původní vyjádření.
7. Stěžovatel uvádí, že v odvolání namítal, že okresní soud pominul jak jeho tvrzení, tak i jím navržené důkazy v podání ze dne 9. 4. 2018, při jednání soudu dne 2. 8. 2019, resp. v podání ze dne 9. 4. 2018. Podle krajského soudu byly důkazy navržené v podání ze dne 9. 4. 2022 způsobilé prokázat toliko skutečnosti pro rozhodnutí v této věci bezvýznamné. Stěžovatel uvádí, že na výzvu okresního soudu ze dne 28. 3. 2018 doplnil žalobu o dalších 24 navržených důkazů, které doručil soudu podáním ze dne 9. 4. 2018. Na jednání soudu dne 23. 5. 2018 měly být navržené důkazy provedeny. Okresní soud výše uvedené podání neprojednal a neprovedl ani navržené důkazy, aniž by jejich neprovedení odůvodnil. Tím zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale porušil i právo stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. V posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatel přes opakované výzvy okresního soudu nesplnil svoji povinnost tvrzení, neboť neuvedl, jakým konkrétním způsobem byla mezi účastníky sjednána provize, v jaké výši a jaká měla být její splatnost. Nesplnil-li stěžovatel svoji povinnost tvrzení, nemohl splnit ani svoji povinnost důkazní. Stěžovateli se tak v řízení nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla v rámci uzavřené zprostředkovatelské smlouvy nad rámec hodinové odměny sjednána provize, popř. v jaké výši. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud stěžovatele řádně poučil v souladu s §118a o. s. ř., o tom, že je třeba doplnit skutkové okolnosti k žalobou uplatněné provizi ve výši 1,5 % z poskytnuté dotace, a to jednak při jednání soudu konaném dne 27. 3. 2018, a dále při jednání konaném dne 21. 5. 2019. Z přiloženého protokolu o jednání před okresním soudem konaném dne 21. 5. 2019 Ústavní soud zjistil, že okresní soud stěžovatele poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a vyzval ho, by doplnil rozhodné skutečnosti k žalobou uplatněné provizi ve výši 1,5 % z poskytnuté dotace (zda a kdy konkrétně byla mezi stranami v ústní smlouvě o zprostředkování sjednána provize ve výši 1,5 % z poskytnuté dotace a jakým způsobem byla určena její splatnost apod.) a zároveň ho vyzval, aby označil k uvedeným skutkovým tvrzením důkazy, a poučil ho, že následkem nesplnění této výzvy je neunesení břemene tvrzení. Stěžovatel však ani přes výzvu soudu tuto svoji povinnost v soudem stanovené lhůtě nesplnil. Zamítl-li za dané procesní situace okresní soud stěžovatelovu žalobu, a krajský soud se ztotožnil s rozhodnými závěry okresního soudu (viz sub 3 shora), nelze postupu obou obecných soudů z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší soud pak posoudil stěžovatelovo dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
11. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o (ne)splnění jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a poskytly mu právo na řádný proces za jeho účasti. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jak věc právně posoudily.
13. Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.
14. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu