ECLI:CZ:US:2022:1.US.7.22.1
sp. zn. I. ÚS 7/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti T. S. B., státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, P.O.Box 5, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 8 Azs 303/2019-49, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 20. 9. 2019 č. j. 59 A 3/2019-36, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. 12. 2018 č. j. MV-127766-4/SO-2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 20. 9. 2018 č. j. OAM-1360-32/ZR-2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku. Současně požaduje zrušení v záhlaví citovaných správních rozhodnutí, kterými jí byl ukončen přechodný pobyt na území České republiky (dále jen "ČR"). Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů a správních orgánů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které v řízení o ukončení přechodného pobytu stěžovatelky na území ČR založily napadená rozhodnutí na myšlence, že stěžovatelka může na území ČR setrvat za pomocí kvalitativně nižšího pobytového oprávnění. Správní orgány nedostatečně zohlednily zájem jejích dvou nezletilých dětí, z nichž jedno je státním občanem ČR, a tím nepřiměřeně zasáhly do soukromého a rodinného života jí i jejich nezletilých dětí. Porušení uvedených práv shledává stěžovatelka i v nesprávném postupu správních soudů, které zamítly její žalobu a následně i kasační stížnost a uvedený postup správních orgánů tak aprobovaly. Správní orgány, jakož i správní soudy podle stěžovatelky dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí a nezohlednily kritéria pro posouzení zásahu do jejího rodinného a soukromého života, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti široce cituje.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), v záhlaví citovaným rozhodnutím ukončilo přechodný pobyt stěžovatelky na území ČR podle §87f odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a současně jí podle §87f odst. 4 téhož zákona uložilo lhůtu 60 dnů k vycestování z území ČR. Stěžovatelka se podle ministerstva dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat oprávnění k pobytu na území ČR, a to účelovým souhlasným prohlášením o otcovství J. P. k nezletilému dítěti stěžovatelky, které tím získalo státní občanství ČR. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") v záhlaví citovaným rozhodnutím odvolání stěžovatelky zamítla. Rozhodnutí komise napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl i její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53, nebo Pl. ÚS 26/07, bod 37).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčiny námitky obsažené v ústavní stížnosti již náležitě vypořádaly správní orgány a následně i správní soudy. Lze proto odkázat na jejich odůvodnění, zejména na body 25 až 30 rozsudku krajského soudu a body 12 až 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu. Proto je neopodstatněná také námitka stěžovatelky o nedostatečném zohlednění kritérií pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu stěžovatelky na území ČR do jejího rodinného a soukromého života.
Ústavní soud ověřil, že se skutkovými tvrzeními, které stěžovatelka před správními soudy (či správními orgány) uplatnila, se správní orgány a následně i správní soudy náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Nelze jí přisvědčit, že by správní orgány nebo soudy braly v potaz pouze okolnosti svědčící v její neprospěch. Zohlednily přitom kritéria a skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, podřadily je obecnějším protichůdným zájmům a právům a posoudily je v jejich vzájemné souvislosti. Z mezinárodních závazků, soft-law i judikatury Ústavního soudu obecně vyplývá požadavek na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, které se jej přímo či nepřímo dotýkají. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte představuje důležité hledisko, neznamená však absolutní povinnost vydat vždy rozhodnutí jen z pohledu souladu s nejlepším zájmem dítěte. Je nutné činit rozdíl mezi rozhodnutími, která se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a rozhodnutími majícími na dítě dopad nepřímý, i když ani v těchto případech nelze nejlepší zájem dítěte přehlížet. Čím menší a zprostředkovanější však dopad rozhodnutí na dítě má, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19).
V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že poměry obou nezletilých dětí byly s ohledem na informace, které měly správní orgány k dispozici, váženy dostatečně, jejich zájem byl brán ve vztahu k dalším konkurujícím zájmům v potaz. Zájem dětí tedy správní soudy nepřehlédly a přiznaly mu odpovídající význam. Okolnost, že stěžovatelka s uvedenými závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud konstatuje, že zrušení povolení k přechodnému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území ČR. Stěžovatelka může usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území ČR. Správní orgány i soudy přiléhavě poukázaly na to, že například může podat žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění jejího pobytu na území ČR podle §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, že jí ve vycestování brání překážka na její vůli nezávislá. V daném případě je touto překážkou výlučná rodičovská péče o nezletilého syna, který je státním občanem ČR a nemůže být nucen k opuštění území ČR (čl. 14 odst. 4 Listiny). S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit ukončení přechodného pobytu stěžovatelky jako nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.
Ústavní soud uzavírá, že argumentaci krajského soudu i Nejvyššího správního soudu považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelka si v době účelového prohlášení otcovství měla být vědoma toho, že jí v důsledku obcházení zákona o pobytu cizinců čekají potíže v podobě ztráty pobytového oprávnění, včetně s tím spojených důsledků pro rodinný a soukromý život její a jejích dětí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu