ECLI:CZ:US:2022:1.US.70.22.1
sp. zn. I. ÚS 70/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti ROJA, společnost s ručením omezeným, Žižkova 498, Trutnov, zastoupené Mgr. Alešem Klouzkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 404/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021 č. j. 20 Cdo 1523/2021-316, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020 č. j. 26 Co 256/2020-293 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 6. 2020 č. j. 16 EXE 51/2017-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že k návrhu právního předchůdce stěžovatelky byla vedena exekuce vůči povinným FENEDIA, s.r.o. a Jiřímu Novotnému. Ta byla skončena úplným vymožením plnění z exekučního titulu, jímž byl notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Okresní soud v Náchodě následně k návrhu povinného Jiřího Novotného zastavil ve vztahu k tomuto povinnému exekuci. Dospěl k závěru, že exekuční titul je v tomto případě materiálně nevykonatelný a na vymožené plnění neměla oprávněná podle hmotného práva nárok. Zatímco z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu nepovažoval zastavení exekuce za přiměřené, v případě vymožení plnění, na které nemá oprávněný podle hmotného práva nárok, je zastavení exekuce jako prostředek ultima ratio opodstatněné. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě potvrdil. Také dospěl k tomu, že daný exekuční titul není materiálně vykonatelný, a oprávněná tak nemá na vymožené plnění podle hmotného práva nárok. Dovolací soud dovolání odmítl.
Stěžovatelka s odkazem na příslušnou judikaturu namítá, že zastavení exekuce po jejím skončení je třeba chápat jako prostředek ultima ratio. Soudy při rozhodnutí o zastavení exekuce dostatečně nezhodnotily všechny související okolnosti. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry soudů, podle nichž nemá podle hmotného práva nárok na plnění. I pokud by tomu tak bylo, i zde měly soudy chápat zastavení exekuce až jako prostředek ultima ratio a posoudit všechny relevantní skutečnosti daného případu. Soud prvního stupně na tento postup rezignoval zcela, soud odvolací tak učinil pouze formalisticky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Obecné soudy však podrobně zdůvodnily konkluzi, že exekuční titul je v daném případě materiálně nevykonatelný a proč oprávněná neměla na plnění podle hmotného práva nárok. Soud prvního stupně došel bez podrobnějšího odůvodnění k závěru, že v případě vymožení plnění, na které nemá oprávněný podle hmotného práva nárok, není zastavení již skončené exekuce nepřiměřeným krokem a tento prostředek ultima ratio je v daném případě opodstatněný. Soud odvolací se nicméně již posouzením konkrétních okolností případu zabýval detailně, a to v souladu s dosavadní relevantní judikaturou, na níž odkazuje i stěžovatelka. Stejně tak učinil i Nejvyšší soud.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu