ECLI:CZ:US:2022:1.US.700.22.1
sp. zn. I. ÚS 700/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 7151/2021 ze dne 7. února 2022 a rozhodnutí ředitele vazební věznice Praha-Pankrác č. j. VS-207849-2/ČJ-2021-800240-VD ze dne 8. prosince 2021, spojené s návrhem na přednostní projednání věci a na zrušení částí zákonů č. 58/2017 Sb., č. 169/1999 Sb. a vyhlášek č. 345/1999 Sb. a č. 279/2017 Sb., za účasti Obvodního soudu v Praze 4 a ředitele Vazební věznice Praha-Pankrác, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy k ní připojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím ředitele vazební věznice Praha-Pankrác (dále jen "ředitel") byl stěžovatel umístěn ve věznici s ostrahou do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "Soud") návrh stěžovatele na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá zařazení do nesprávného typu věznice v důsledku nesprávné aplikace pozdější (přísnější) právní úpravy.
3. Stěžovatel uvádí, že Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 11 To 147/2006-3686 ze dne 10. ledna 2007 zmírnil jeho trest z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") č. j. 17 T 16/2005-3379 ze dne 23. května 2006 a pro drogovou trestnou činnost [§187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona] mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, k jehož výkonu jej podle §39a trestního zákona zařadil do věznice s dozorem. Stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, ale byl do něj dodán až koncem roku 2021 (po patnácti letech). Ředitel jej na základě doporučení odborné komise umístil do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení.
4. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí ředitele není správné a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. listopadu 1994 (N 59/2 SbNU 155; č. 8/1995 Sb.), jímž byla zrušena tehdy účinná právní úprava opravňující ředitele věznice (správní orgán) přeřazovat vězně do jiného (přísnějšího) typu věznice, neboť takové rozhodnutí přísluší soudu, a jde tak o porušení práva na zákonného soudce. Podle stěžovatele, byl-li rozhodnutím ředitele zařazen do přísnějšího typu věznice, jde o shodný protiústavní postup. Stěžovatel rovněž zpochybňuje doporučení odborné komise; nikdo s ním nehovořil ani jej neviděl a ředitel rozhodl formalisticky jen na základě rozsudku soudu prvního stupně. Podle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vězeňské službě k novému rozhodnutí.
5. S ohledem na okolnosti souzené věci stěžovatel navrhuje projednání své věci mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu. Dále navrhuje zrušit některá slova z části čl. IV (přechodných ustanovení) zákona č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 58/2017 Sb."), případně v potřebném rozsahu zrušit i související části, týkají-li se uvedené problematiky (blíže nespecifikováno) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 169/1999 Sb."), a vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 345/1999 Sb."), a č. 279/2017 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatná geneze právní úpravy: Podle §39a odst. 1 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), účinného v době odsouzení stěžovatele, byl výkonu trestu odnětí svobody rozdělen do čtyř typů věznic (s dohledem, dozorem, ostrahou a se zvýšenou ostrahou). Dříve, než byl stěžovatel dodán do výkonu trestu odnětí svobody, byl trestní zákon s účinností od 1. ledna 2010 nahrazen trestním zákoníkem (č. 40/2009 Sb.), v němž bylo původně rozdělení věznic shodné, avšak od 1. října 2017 (novela zákonem č. 58/2017 Sb.) bylo změněno a byla vytvořena nová diferenciace na věznici s ostrahou a se zvýšenou ostrahou (§56 odst. 1 trestního zákoníku v účinném znění). Současně bylo zákonem č. 58/2017 Sb. vytvořeno vnitřní členění věznice s ostrahou (§12a odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb.) na oddělení s nízkým, středním a vysokým stupněm zabezpečení; současně bylo v části IV. (Přechodná ustanovení) zákona č. 58/2017 Sb. stanoveno, do kterého stupně zabezpečení mají být zařazeny osoby odsouzené podle předchozího členění věznic.
7. Podle právní úpravy účinné ke dni dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody umístil ředitel stěžovatele podle §6a vyhlášky č. 345/1999 Sb. do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, a to s odkazem na doporučení odborné komise (§12b zákona č. 169/1999 Sb.).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není další instancí povolanou k posouzení zákonnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení obecných soudů, narušujících ústavně zaručená základní práva, která by vykazovala znaky svévole.
9. V části IV. (přechodných ustanovení) zákona č. 58/2017 Sb. (tučně vyznačená slova navrhuje stěžovatel zrušit) je uvedeno: "Odsouzení zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem za nedbalostní trestné činy se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona považují za umístěné do oddělení s nízkým stupněm zabezpečení, odsouzení zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem za jiné než nedbalostní trestné činy za umístěné do oddělení se středním stupněm zabezpečení a odsouzení zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dozorem a do věznice s ostrahou za umístěné do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, nestanoví-li Vězeňská služba jinak.". Z citace je zřejmé, že byl-li stěžovateli i po zmírnění odvolacím soudem uložen výkon trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem, pak i bez ohledu na výši trestu měl k jeho výkonu nastoupit do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení.
10. Odvolává-li se stěžovatel na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94, je nutno poukázat na fakt, že zmíněný nález se týkal změny typu věznice, nikoliv zařazení vězně podle vnitřního členění věznice. Přeřazení do jiného typu věznice je nadále svěřeno obecným soudům (§57 trestního zákoníku, §10 zákona č. 169/1999 Sb.), naopak k posouzení míry vnitřního i vnějšího rizika a s tím spojenému přeřazování v rámci vnitřního členění věznice, je povolána odborná komise, k jejímuž závěru přihlédne ředitel věznice (§12b zákona č. 169/1999 Sb.).
11. Přestože odůvodnění rozhodnutí ředitele nebylo formulováno zcela přiléhavě (odkaz na zrušený rozsudek nalézacího soudu, namísto na rozsudek soudu odvolacího, a na §6a vyhlášky č. 345/1999 Sb., namísto na část IV. zákona č. 169/1999 Sb.), lze je považovat za správné a odpovídající právní úpravě - nejde o rozhodnutí hrubě nepřiléhavé ani o projev libovůle. Dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody patnáct let po právní moci odsuzujícího rozsudku, více jak čtyři roky po změně diferenciace a vnitřního členění věznic, jistě není obvyklým případem, což souvisí i se sdělením stěžovatele o přípravě návrhu na rozhodnutí o promlčení výkonu trestu.
12. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny (obdobně čl. 2 odst. 3 Ústavy) lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Zařazení stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení věznice s ostrahou zohledňovalo typ věznice, o němž rozhodl odvolací soud (dozor), a odpovídalo i přechodným ustanovením v části IV. zákona č. 58/2017 Sb. Ředitel nemohl, aniž by postupoval v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, vydat jiné rozhodnutí, než které odpovídá zákonné úpravě. Z dodržení zákonem stanoveného postupu nelze vyvodit porušení práv stěžovatele jen proto, že s ním nesouhlasí; povinnosti byly uloženy v souladu se zákonem a při aplikaci byla šetřena jejich podstata a smysl (čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny). Ke zbavení osobní svobody (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) zjevně došlo na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu (čl. 40 odst. 1 Listiny), tedy zákonným způsobem, odpovídajícím požadavku, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Stěžovatel byl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody v oddělení s vysokým stupněm zabezpečení věznice s ostrahou na základě přechodných ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., která jsou zákonodárcem stanovenou "převodní tabulkou" mezi předchozí a nynější právní úpravou; nejde o alternativu s možností volby ani o uložení trestu podle přísnější pozdější právní úpravy (čl. 40 odst. 6 Listiny).
13. Právo na přístup k soudu (příslušnému orgánu veřejné moci) zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny, obdobně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), představuje záruku, že ve věci účastníka řízení bude rozhodovat příslušný orgán (soud) podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo.
14. Ústavní soud nezjistil, že by byl stěžovatel zkrácen ve svých základních právech, jak v ústavní stížnosti namítal, a proto odmítl ústavní stížnost podle §43
odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Společně s ústavní stížnosti může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona o Ústavním soudu). Osud návrhu sdílí osud ústavní stížnosti - je-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, je nutno odmítnout i návrh k ní připojený.
16. Ústavní soud o žádosti o přednostní projednání nerozhodoval, neboť návrhu fakticky vyhověl, a rozhodl o ústavní stížnost bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu