ECLI:CZ:US:2022:1.US.703.22.1
sp. zn. I. ÚS 703/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Zbyňka Vlacha, zastoupeného Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou se sídlem Otakarova 57, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2022 č. j. 5 ÚL 1/2022-4, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2022 č. j. 5 ÚL 1/2022-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 2 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Dále požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Českých Budějovicích založil své rozhodnutí v řízení na nepravomocně vedeném spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, ve kterém chybí originální prvopis exekučního rozhodnutí a uvedl, jakých vad se Krajský soud v Českých Budějovicích dopustil. Stěžovatel dále žádá Ústavní soud, aby nařídil Krajskému soudu v Českých Budějovicích změnu jeho původního rozhodnutí, a to tak, že se návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu připouští.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal v řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93 určení lhůty podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Toto řízení podle stěžovatele nebylo dosud pravomocně ukončeno pro nedostatky řízení způsobené nesprávným úředním postupem tohoto soudu. Lhůta měla být určena pro vydání pravomocného rozhodnutí ve věci. Okresní soud v Českých Budějovicích se domníval, že listina založená ve spise je originálem platebního rozkazu, a postoupil návrh Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ten dospěl k závěru, že předmětný originál rozhodnutí vyhotovila rozhodující soudkyně a splňuje parametry veřejné listiny ve smyslu §134 o. s. ř. Návrh stěžovatele proto jako nedůvodný zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve spisu sp. zn. 14 C 325/93 je namísto originálního prvopisu platebního rozkazu založen pouze referát a nikoliv originál (prvopis) rozhodnutí, který je sice vyplněn na vzorovém formuláři, ale nemá právní účinky, přestože je na této listině vyznačena doložka právní moci. Tato listina totiž nemá vlastnosti veřejné listiny a nemůže tedy být exekučním titulem. Soud podle stěžovatele nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že se jedná o veřejnou listinu. Stěžovatel tvrdí, že se nejedná o prvopis (originál) rozhodnutí, neboť chybí podpis soudce i další povinné autentizační prvky jako úřední razítko soudu a datum vydání listiny. Nesprávné je i odůvodnění soudu, který uvádí, že přezkumem platebního rozkazu a otázkou jeho právní moci se již soudy zabývaly a vždy se závěrem, že rozhodnutí je pravomocné. Soudy totiž podle stěžovatele přezkoumávaly jím uplatněné jiné formální a materiální vady exekučního titulu a otázkou chybějícího originálního prvopisu exekučního titulu ve spise se nezabývaly.
Ústavní soud posoudil argumentaci v ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je povinen nejprve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky pro její projednání. Jde-li o návrhy stěžovatele, aby Ústavní soud ve výroku rozhodnutí konstatoval vady, které učinil Krajský soud v Českých Budějovicích a nařídil mu, aby své rozhodnutí změnil a připustil návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, Ústavní soud konstatuje, že není k rozhodnutí o takových návrzích příslušný, neboť stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje §82 zákona o Ústavním soudu.
Co se týče návrhu na zrušení exekučního rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci nedochází k průtahům v řízení. Uvedené ustanovení tedy umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy v řízení. Jeho účelem však není umožnit účastníkovi řízení, aby přiměl rozhodující soud k provedení úkonů v souladu s jeho přáním, a to i bez vazby na existenci průtahů v řízení. Příslušný soud může podle citovaného usnesení stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, který zapadá do procesního postupu rozhodujícího soudu, avšak není oprávněn tento procesní postup měnit nebo dokonce přezkoumávat právní závěry soudu, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení.
Ústavní soud v dané věci konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu, kterým nevyhověl návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, bylo řádně odůvodněno a odpovídá zjištěnému procesnímu ději. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč podle jeho názoru nedochází v řízení k průtahům a proč tedy návrh na určení lhůty jako nedůvodný zamítl. V odůvodnění se vypořádal i se stěžovatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, když zdůraznil, že všechna uváděná rozhodnutí se vztahují na situaci, kdy originál rozhodnutí nebyl opatřen podpisem. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť podpis soudkyně je na dokumentu obsažen. To, že absentuje úřední razítko a datum vydání listiny nemohou na tomto závěru nic změnit. Z podpisu na rozhodnutí je zřejmá vůle soudkyně toto rozhodnutí vydat. Pro nastoupení účinků platebního rozkazu předpokládaných zákonem je rozhodné datum jeho doručení.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že v odůvodnění krajského soudu uváděná skutečnost, že se soudy již přezkumem platebního rozkazu a otázkou jeho právní moci v minulosti zabývaly, neznamená, že jej přezkoumávaly i s ohledem na námitky jím nyní uváděné. K tomu lze uvést, že předpokladem pro nařízení exekuce je samotná existence exekučního titulu a jeho vykonatelnost po formální a materiální stránce. Minimálně v exekučním řízení tedy soud platební rozkaz z tohoto pohledu ex offo přezkoumával. Krajský soud v rozhodnutí o návrhu na určení lhůty v závěru upozorňuje, že okresní soud by se měl zaobírat otázkou, zda návrh na určení lhůty v sobě zároveň neobsahuje návrh na zastavení exekuce (s ohledem na stěžovatelovo tvrzení o neexistenci exekučního titulu), a dojde-li k závěru, že tomu tak je, měl by v této souvislosti učinit příslušné procesní kroky. Takové tvrzení krajského soudu není nelogické, jak uvádí stěžovatel, neboť soudy se musí zabývat každým učiněným podáním.
K tomu je nutné dodat, že stěžovatel měl dosud k dispozici i jiné cesty, jak brojit proti vydanému platebnímu rozkazu, a to i z hlediska věcného posouzení věci. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, ne vždy jich řádně využil nebo těmto návrhům stěžovatele nebylo ze strany soudů vyhověno. Pokud měl stěžovatel jakékoliv pochybnosti ohledně vydaného platebního rozkazu, nic mu také nebránilo nahlédnout do spisu již dříve. Je otázkou, zda důvodem podání návrhu na určení lhůty po více jak dvaceti letech od vydání platebního rozkazu není maření řádného postupu v navazujících řízeních, spíše než ochrana práv stěžovatele, a nejde tedy o účelové zneužití procesní úpravy.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odůvodnění krajského soudu má všechny náležitosti stanovené §169 o. s. ř. a plyne z něj, proč nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ústavní soud jej proto považuje za ústavně konformní a srozumitelné. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu