ECLI:CZ:US:2022:1.US.725.22.1
sp. zn. I. ÚS 725/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1200/2021-636 ze dne 23. 11. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 203/2021-584 ze dne 17. 6. 2021 a Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 T 94/2018-507 ze dne23. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele (stejně jako druhého obviněného) vinným z přečinu porušování domovní svobody podle §178
odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a uložil mu trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin; poškozený byl se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání obou obžalovaných zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 3 a v čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel uvádí, že po celou dobu řízení byly jeho výpovědi konzistentní: obžalovaní vstoupili do domu poškozeného na jeho pozvání a vysvětlovali mu důvod své návštěvy; poškozený nebyl bodnut injekční jehlou. Obecné soudy vycházely z výpovědí osob, které na místě nebyly přítomny a byly k poškozenému v příbuzenském nebo přátelském vztahu. Nalézací soud nezohlednil, že při prověrce na místě činu byly zcela jiné výhledové poměry (živý plot byl sestřižen), což vedlo k potvrzení verze poškozeného; odvolací soud zlehčoval námitky stěžovatele a vypořádal je bezobsažným odůvodněním.
4. Závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním, skutkový děj byl uměle dotvořen zjevnou libovůlí, kterou nereflektoval ani Nejvyšší soud, podle něhož ke zjevnému pochybení nedošlo. Stěžovatel odkazuje například na nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. září 2006 (N 167/42 SbNU 407), podle kterého musí být trestná činnost jednoznačně prokázána, v opačném případě je nutno uplatnit zásadu in dubio pro reo a případné nepřiměřené hodnocení provedených důkazů je porušením čl. 8 odst. 1 Listiny. V řízení nebylo bez rozumných pochybností prokázáno, že trestný čin byl spáchán, nebyla zohledněna obhajoba, závěry obecných soudů jsou založeny jen na výpovědi poškozeného, a jde tedy o "tvrzení proti tvrzení" [viz například nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)].
5. Obecné soudy se nevypořádaly ani s otázkou motivu a "připravenosti" stěžovatele, který o návštěvě ani dopředu nevěděl. Jednání obžalovaných bylo posouzeno jako vysoce společensky škodlivé až zákeřné, což vedlo k vyloučení subsidiarity trestní represe; přestože byl stěžovateli uložen "pouze" trest veřejně prospěšných prací, je důsledek napadených rozhodnutí na jeho život fatální až likvidační (ztráta bezpečnostní prověrky i zbrojního pasu). Proto se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
6. Z napadených rozhodnutí se podává jednání, pro které byli stěžovatel a spoluobviněný stíháni, jakož i procesní postup obecných soudů, argumentace obžalovaných, jejich obhajoba i užité opravné prostředky. Nalézací soud provedl podrobné dokazování, důkazy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl i k námitce, že jde o "tvrzení proti tvrzení" ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16. Také s ohledem na uvedený judikát nalézací soud pečlivě, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem popsal, proč neuvěřil shodným výpovědím obou obžalovaných, ale vycházel z verze poškozeného, kterou potvrzovala svědectví dalších osob, popisujících události bezprostředně po útěku poškozeného z domu, jimž odpovídaly i další písemné důkazy. S ohledem na úplnost a přehlednost závěrů nalézacího soudu se s nimi ztotožnil i odvolací soud, který dostatečně vysvětlil, proč je považuje za správné. Ani Nejvyšší soud nezjistil v řízení žádné pochybení s tím, že nejde o extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a právními závěry; tvrzení stěžovatele je opakováním jeho obhajoby, která byla dostatečně vyvrácena.
7. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel argumentaci spočívající jen v opakování obhajoby i opravných prostředků, opětovně překládá alternativní verzi jednání, kterou obecné soudy neakceptovaly. V řízení nevyvstaly pochybnosti, které by vedly k nutnosti aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť závěry obecných soudů jsou založeny na uceleném popisu jednání obžalovaných, které bez rozumných pochybností vyplynulo z provedených důkazů. Ústavní soud nezjistil existenci extrémního nesouladu důkazů a z nich vyvozených právních závěrů ani svévoli v jejich hodnocení obecnými soudy.
8. Podle čl. 8 Listiny nesmí být nikdo stíhán jinak než z důvodů, které stanoví zákon; podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaké sankce lze za jeho spáchání uložit. Porušením těchto práv není jiné vidění věci stěžovatelem a z toho plynoucí odlišné právní hodnocení. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) představují záruky, že řízení bude probíhat podle předem stanovených pravidel, nezaručují však výsledek splňující očekávání účastníka. Opakovaný nesouhlas stěžovatele s vyslovenými závěry obecných soudů je nutno hodnotit jen jako pouhou polemiku, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je při ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) oprávněn zasáhnut jen v případě nejzávažnějších pochybení obecných soudů, jsou-li jejich závěry hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle. Taková situace v projednávané věci nenastala. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně odůvodněna a obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost druhého odsouzeného je vedena pod sp. zn. III. ÚS 841/22.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu