ECLI:CZ:US:2022:1.US.778.22.1
sp. zn. I. ÚS 778/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TYP AGENCY s. r. o., sídlem Lhotská 2207/25, Praha 9 - Počernice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2022 č. j. 26 Cdo 2413/2021-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 35 Co 372/2020-100 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. srpna 2020 č. j. 27 C 193/2019-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Edity Beranové a Anny Himmerové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že výpověď nájemní smlouvy č. 19/2016 ze dne 15. 9. 2016 na nájem prostoru sloužícího k podnikání č. X, o výměře 210 m2, nacházející se v 1. podzemním podlaží budovy na adrese X (dále jen "prostor"), datovaná dnem 20. 5. 2019, doručená stěžovatelkou jako žalovanou vedlejším účastnicím jako žalobkyním dne 27. 5. 2019, je neoprávněná (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že žaloba je důvodná, když po provedení důkazů k využitelnosti předmětného prostoru byl důvod spočívající v jeho neuživatelnosti ke sjednanému účelu shledán neopodstatněným vzhledem k výpovědi nájmu stěžovatelkou bez výpovědní doby podle §2208 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť na vadu v podobě vlhkosti a s tím související problémy byla stěžovatelka upozorněna v nájemní smlouvě č. 19/2016 i v předchozí nájemní smlouvě ze dne 23. 5. 2007, tudíž o ní věděla nejpozději od roku 2002, kdy předmětný prostor již užívala. Stěžovatelka akceptovala stav předmětného prostoru i po více než patnáctiletém užívání, navíc se zavázala k opravám, které měly vlhkost a s ní spojené problémy odstranit, tj. k odstranění vad předmětného prostoru, o nichž stěžovatelka od samého počátku věděla. Opravy hradily vedlejší účastnice. Stěžovatelka se v nájemní smlouvě zavázala k užívání předmětného prostoru takovým způsobem, aby nedocházelo k nadměrnému výskytu vlhkosti a s tím spojených důsledků. Uvedenou vadu stěžovatelka nikdy nevytýkala, ačkoliv o ní od počátku věděla, resp. musela vědět. S uvedenou argumentací účelově přichází prokazatelně teprve po několika letech vědomí o výskytu této vady předmětného prostoru, a to ve zjevné časové návaznosti na zajištění jiných obchodních prostor i přes vázanost nájemní smlouvou č. 19/2016. Právo podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku v podobě práva výpovědi bez výpovědní doby tedy stěžovatelka uplatnila s přinejmenším několikaletým zpožděním od okamžiku, kdy toto právo mohla uplatnit včas, bez ohledu na zjevnou nedůvodnost jeho uplatnění podle §2207 odst. 2 občanského zákoníku, neboť o vadě věděla od počátku, a navíc se zavázala k jejímu odstranění, z čehož plyne zjevná obstrukce a účelovost jednání stěžovatelky. Důvody uváděné stěžovatelkou shledal obvodní soud účelovými za situace, kdy předmětný prostor stěžovatelka dále podnajímala, ačkoliv byl podle ní neuživatelný. Obvodní soud dovodil, že nebyl naplněn ani druhý tvrzený důvod výpovědi - znemožnění přístupu k předmětu nájmu, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že prostor nemohla užívat v důsledku výměny dveřního zámku vedlejšími účastnicemi.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.), změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše, jinak rozsudek i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Jde-li o odvolací námitky stěžovatelky týkající se vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem (dále jen "zdravotní ústav"), městský soud shodně s obvodním soudem vysvětlil, že uvedené vyjádření není významné, když podstatná je výpověď samotná bez udání důvodu ve vztahu k tomu, co bylo mezi účastníky ujednáno. Městský soud shodně s obvodním soudem shledal výpověď z nájmu prostor sloužících k podnikání neoprávněnou, neboť důvod pro výpověď nájmu stěžovatelkou bez výpovědní doby podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku, spočívající v tvrzené neuživatelnosti prostor ke sjednanému účelu, nebyl dán. Na vadu v podobě vlhkosti a s tím souvisejících problémů byla stěžovatelka upozorněna jak v nájemní smlouvě č. 19/2016, tak i v předchozí nájemní smlouvě ze dne 23. 5. 2007, a věděla tak o ní nejpozději od roku 2002, kdy již prostor užívala. Uvedený stav stěžovatelka zpochybnila až v prosinci 2018, když již měla ujednán nájem nových obchodních prostor. Kromě toho závěry vyjádření zdravotního ústavu byly vyvráceny Úřadem městské části Praha 1, kdy stavební úřad vykonal dne 17. 9. 2019 kontrolní prohlídku (místní šetření), a jakékoliv známky výskytu plísní vizuálním pohledem nezjistil. Městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel, že právo výpovědi bez výpovědní doby podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku stěžovatelka uplatnila s několikaletým zpožděním od okamžiku, kdy toto právo mohla uplatnit včas, bez ohledu na zjevnou nedůvodnost jeho uplatnění ve smyslu §2207 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého pronajímatel neodpovídá za vady, o kterých v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly a které nebrání užívání věci. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu i v tom, že nebyl naplněn ani druhý tvrzený důvod výpovědi - znemožnění přístupu k předmětu nájmu.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není podle §237 o. s. ř., přípustné pro řešení otázky, zda byl dán výpovědní důvod podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku (spočívající v nemožnosti užívat předmět nájmu z důvodu výskytu plísní), byla-li vytýkána vada, o které v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly (§2207 odst. 2 občanského zákoníku). Městský soud totiž založil svůj závěr o neoprávněnosti výpovědi z nájmu současně na dvou nezávislých důvodech, přičemž jeden z nich (že nájem byl podle §2208 odst. 3 občanského zákoníku vypovězen opožděně) nebyl dovoláním napaden, a nestačí, že stěžovatelka zpochybnila správnost dalšího právního názoru (že důvody pro okamžitou výpověď nájmu nebyly dány). Nejvyšší soud s přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek zdůraznil, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř., a contrario). Právě takové (nezpůsobilé) důvody stěžovatelka uplatnila především výtkou, že obvodní soud nesprávně posoudil stav pronajatých prostor a nesprávně hodnotil předložené důkazy, a dále tím, že obvodní soud neprovedl navržené svědecké výslechy a ohledání místa a dostatečně neodůvodnil zamítnutí návrhu na provedení těchto důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy, konkrétně výslech svědků a ohledání místa. Zamítnutí návrhu stěžovatelky na provedení uvedených důkazů je nedostatečně odůvodněné a došlo tak ke svévolnému hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
6. Stěžovatelka uvádí, že nájemní smlouvu vypověděla podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku bez výpovědní doby, neboť předmět nájmu, tj. pronajaté prostory, se staly v důsledku zdravotní závadnosti pro ni jako nájemce a její zaměstnance nezpůsobilými k užívání za účelem výkonu podnikatelské činnosti stěžovatelky, tj. provozu cestovní kanceláře. Tvrzená zdravotní závadnost spočívala v masivním nárůstu plísní v pronajatých nebytových prostorách. Koncentrace plísní v nebytových prostorách podle odborného měření zdravotním ústavem převyšovala 3700 KTJ/mT. Za této situace nebyl předmět nájmu dále pro stěžovatelku ke sjednanému účelu použitelný s ohledem na zdravotní závadnost nebytových prostor.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy vyšly nelogicky z toho, že vyjádření zdravotního ústavu není významné, když podstatná je výpověď samotná bez udání důvodu ve vztahu k tomu, co bylo mezi účastníky ujednáno. Obecné soudy se nezabývaly závadným stavem v pronajatých prostorách, resp. tento považovaly za neopodstatněný vzhledem k výpovědi nájmu stěžovatelky. S ohledem na znění §2207 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého pronajímatel neodpovídá za vadu, o které v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly a která nebrání užívání věci, však mělo být posouzení stavu nebytových prostor ohniskem celého posouzení. Za účelem řádného zjištění stavu pronajatých nebytových prostor však nebyl obvodním soudem proveden žádný relevantní důkaz.
8. Stěžovatelka uvádí, že §2207 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého platí, že pronajímatel neodpovídá za vadu, o které v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly a která nebrání užívání věci, je na řešený případ nepřiléhavý a byl také nesprávně vyložen. Stěžovatelka namítá, že k vyloučení práv z vad nestačí zjevnost vady při uzavření smlouvy, jde-li o vady, které brání nájemci v užívání věci. Pouze jsou-li kumulativně naplněny obě uvedené podmínky (tj. známost vady a nebránění v užívání), se pronajímatel může zprostit své odpovědnosti za vady na předmětu nájmu. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly pouze jednou z uvedených podmínek, u této navíc došly k nesprávným závěrům, nevyplývajícím z provedeného dokazování.
9. Stěžovatelka namítá, že soudy zaměňují pojmy "vlhkost" a "plíseň". V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka v době uzavření nájemní smlouvy věděla, že v předmětných prostorách je koncentrace plísní, a to až několikanásobně převyšující hodnoty stanovené vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 6/2003 Sb., kterou se stanoví hygienické limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb. Ve vypovězené nájemní smlouvě se o výskytu plísní v pronajímaných prostorách nehovoří. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné nájemní smlouvě bylo naopak výslovně sjednáno, že vedlejší účastnice jako pronajímatelé jsou povinny po dohodě se stěžovatelkou zajistit odstranění vlhkosti v případě, že se v pronajatých prostorách objeví vlhkost ve větším rozsahu, než bylo v minulých letech běžné.
10. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice i přes objektivní znalost závadnosti prostor po jejích opakovaných výzvách neučinily nic, aby tento závadný stav odstranily. Obecné soudy se však těmito skutečnostmi nezabývaly a zamítly stěžovatelkou navržený důkaz obhlídkou na místě samém, aby se mohly se stavem nemovitosti a předmětných prostor seznámit. Soudy nekriticky přijaly tvrzení vedlejších účastnic, že dne 17. 9. 2019 provedl Stavební úřad Městské části Prahy 1 prohlídku nebytových prostor, která vizuálně nezjistila výskyt žádných plísní.
11. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud neprovedl žádný důkaz, který by zpochybnil odborné měření zdravotního ústavu a prokázal, že v rozhodné době byly předmětné prostory zdravotně způsobilé k provozování kanceláří. Městský soud pak chybně uvádí, že závěry vyjádření zdravotního ústavu byly vyvráceny správním orgánem (Úřadem městské části Praha 1) tím, že stavební úřad vykonal dne 17. 9. 2019 kontrolní prohlídku (místní šetření), a jakékoliv známky výskytu plísní vizuálním pohledem nezjistil. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle zprávy z provedené kontrolní prohlídky nebyla sice v nebytových prostorách nalezena žádná plíseň, ale výskyt vlhkosti potvrzen byl. Z tohoto vyplývá závěr spočívající v (ne)rozlišení vlhkosti a plísně.
12. Stěžovatelka je přesvědčena, že na základě výše uvedených skutečností jí vzniklo právo na vypovězení nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, stal-li se pronajatý prostor bez zavinění stěžovatelky objektivně nezpůsobilý ke smluvenému užívání a stěžovatelka nemohla v těchto prostorách vykonávat činnost, za jejímž účelem jí byly prostory pronajaty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Vznáší-li stěžovatelka v ústavní stížnosti námitky k provedenému důkaznímu řízení (výslech svědků a ohledání místa) a namítá-li nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, Ústavní soud poukazuje na to, že mu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ústavní soud také judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 43/19 či usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 712/19). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
18. V předmětné věci obecné soudy shodně dovodily, že výpověď z nájmu prostor sloužících k podnikání je neoprávněná, neboť důvod pro výpověď nájmu danou stěžovatelkou vedlejším účastnicím bez výpovědní doby podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku, spočívající v tvrzené neuživatelnosti prostoru ke sjednanému účelu, nebyl dán, neboť na vadu v podobě vlhkosti a s tím související problémy byla stěžovatelka upozorněna v nájemní smlouvě č. 19/2016 i v předchozí nájemní smlouvě ze dne 23. 5. 2007, tudíž o ní věděla nejpozději od roku 2002, kdy předmětný prostor již užívala. V souladu s §2207 odst. 2 občanského zákoníku pronajímatel neodpovídá za vady, o kterých v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly, a které nebrání užívání věci. Právo výpovědi bez výpovědní doby podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku navíc stěžovatelka, jak z výše uvedeného vyplývá, neuplatnila včas.
19. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly §2207 odst. 2 občanského zákoníku a že k vyloučení práv z vad nestačí zjevnost vady při uzavření smlouvy, jde-li o vady, které brání nájemci v užívání věci, Ústavní soud poukazuje na to, že k této námitce se vyjádřil městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v bodech 6 až 9, kdy na základě podrobného odůvodnění uzavřel, že výpovědní důvod podle §2208 odst. 1 občanského zákoníku pro výpověď bez výpovědní doby nebyl dán, to vše s přihlédnutím k tomu, že podle §2207 občanského zákoníku platí, že pronajímatel neodpovídá za vady, o kterých v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly, a které nebrání užívání věci. Zabýval se tedy oběma podmínkami. Navíc konstatoval, že byla-li stěžovatelka seznámena s příčinou, za kterou "vlhkost" sama označuje, musela si být vědoma i možných následků, tj. případného výskytu plísní při nevhodném způsobu užívání. Poukazuje-li stěžovatelka na masivní nárůst plísní, pak musela takovým následkem být i jiná příčina než jen vlhkost zdiva, s níž byla stěžovatelka seznámena. Jedinou takovou v úvahu příčinou pak mohlo být pouze nevhodné užívání dotčeného prostoru stěžovatelkou, přičemž v bodu 2. 2. nájemní smlouvy stěžovatelka prohlásila, že je podrobně seznámena s předmětem nájmu a jeho stavem, a že tento vyhovuje sjednanému účelu užívání, kdy současně v témže ustanovení prohlásila, že si je vědoma lokální vlhkosti obvodového zdiva způsobené zejména polohou prostoru pod úrovní okolního terénu, současně bylo v tomto ustanovení uvedeno, že stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že vlhkost v nebytovém prostoru ovlivňuje provoz stěžovatelky a její chování, a proto se stěžovatelka tímto ustanovením zavázala, že se bude snažit aktivně zabraňovat vzniku a rozšiřování vlhkosti v nebytovém prostoru. Z uvedeného vyplývá i rozlišení vlhkosti a plísně. Ústavní soud proto konstatuje, že uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně oprávněnosti její výpovědi z nájmu nebytových prostor dané vedlejším účastnicím. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.
21. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
22. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu