ECLI:CZ:US:2022:1.US.79.22.1
sp. zn. I. ÚS 79/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Davidem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 943/2021-297 ze dne 14. září 2021 a Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 75/2021-223 ze dne 28. dubna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 144/2020-169 ze dne 13. ledna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a 2 trestního zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 8 269 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že obecné soudy jimi zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Konkrétně stěžovatel namítá porušení §202 odst. 2 trestního řádu: ač byl řádně poučen o důsledcích své nepřítomnosti, z hlavního líčení se omluvil. Stěžovatel je přesvědčen, že za této situace neměl nalézací soud věc meritorně rozhodnout, ale měl jej vyslechnout a umožnit mu vyslýchat svědky (k tomu stěžovatel odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 822/2008 ze dne 16. července 2008); vyslechnut soudem byl teprve při veřejném zasedání odvolacího soudu. Stěžovatel dále namítá, že svědeckými výpověďmi nebyla jednoznačně prokázána jeho přítomnost na místě činu, v řízení existovaly pochybnosti a měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Jediným důkazem proti stěžovateli totiž zůstává jen výpověď poškozeného, k níž je nutno přistupovat obezřetně [viz nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)] a ctít presumpci neviny [viz například nález sp. zn. III. ÚS 3579/17 ze dne 3. dubna 2018 (N 68/89 SbNU 69)].
4. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávně postupoval i odvolací soud, který nepřijal jím předložená čestná prohlášení, aniž by hodnověrnost ověřil výslechem autorů; přestože jejich výslech stěžovatel jako důkaz nenavrhl, měl jej odvolací soud provést sám, jinak jde o opomenutí důkazů [viz například nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. listopadu 2017 (N 200/87 SbNU 259)]. Konečně stěžovatel zpochybňuje hodnocení skutku - s tím, že i kdyby se stíhaného jednání dopustil, mělo být s ohledem na intenzitu (zdravotní omezení poškozeného) posouzeno jen jako přestupek.
5. Z napadených rozhodnutí je patrné, že argumentace v ústavní stížnosti je jen opakováním obhajoby a námitek užitých v odvolání a (především) v dovolání stěžovatele. Ústavní soud však není dalším stupněm obecných soudů a není ani povolán hodnotit důkazy; k tomu jsou povolány právě obecné soudy, aby na základě skutkového stavu posoudily aplikaci toho či onoho právního institutu a rozhodly o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a kontrolou jejich zachování se nezabývá jen Ústavní soud. Zejména z usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že se obecné soudy důkladně zabývaly dodržením zásady in dubio pro reo, učinily jednoznačné závěry k možnostem přítomnosti stěžovatele na místě činu, aniž by existoval nesoulad (natož extrémní) mezi provedeným dokazováním a právními závěry. Uvedené závěry učinily obecné soudy na základě řádně provedených důkazů, a neporušily tedy presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Stěžovatel sám konstatuje, že byl poučen o následcích své nepřítomnosti u jednání nalézacího soudu, přesto se nechal obhájcem z jednání omluvit. Není možné vytýkat nalézacímu soudu, postupoval-li v souladu s právní úpravou, tedy respektoval-li zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 2 Listiny) a dovozovat ze zákonem připuštěné a stěžovatelem omluvené neúčasti u hlavní líčení porušení jeho práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Rovněž neobstojí námitka opomenutých důkazů - o opomenutí nejde, nebyl-li proveden stěžovatelem nenavržený důkaz. Odvolací soud se dostatečně zabýval nově předloženými důkazy, z nichž však nevyvodil stěžovatelem očekávané závěry. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy nevyhodnotily intenzitu předmětného útoku. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje záruku, že v řízení bude postupováno podle předem zákonem stanovených pravidel, nezaručuje však rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů, která může sice být pochopitelná, není však způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a je nutno ji považovat jen za polemiku s vyslovenými právními závěry. Ústavní soud může zasáhnout jen při zjištění nejzávažnějších pochybení narušujících základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazují-li znaky svévole nebo libovůle. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu a případné nejsou ani jeho odkazy na relevantní judikaturu. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a uložili přiměřený trest.
8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu