ECLI:CZ:US:2022:1.US.827.22.1
sp. zn. I. ÚS 827/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 17 Cmo 2/2022-51, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-39, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2022 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
1. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a insolvenčního rejstříku se podává, že stěžovatel vystupoval jako dlužník v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSLB 76 INS 28797/2015, kde vedlejší účastnice vystupovala jako insolvenční správkyně. Krajský soud usnesením ze dne 2. 2. 2016 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-17 mimo jiné schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře a stěžovateli uložil, aby po dobu 5 let nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů platil prostřednictvím insolvenční správkyně nezajištěným věřitelům v měsíčních splátkách určených podle §398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, z příjmů, které získá po schválení oddlužení. Krajský soud usnesením ze dne 3. 3. 2021 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-18 mimo jiné vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatele, určil odměnu vedlejší účastnice a zprostil ji funkce insolvenční správkyně stěžovatele.
1. Mezitím se stěžovatel dne 22. 2. 2021 žalobou (bez právního zastoupení) domáhal u Okresního soudu v Liberci po vedlejší účastnici zaplacení celkem 4 100 Kč s příslušenstvím jako vydání plnění bez právního důvodu spočívajícího v přeplatku splátek jím zaplacených vedlejší účastnici. Stěžovatel tvrdil, že jeho nedopatřením (poněvadž nevěděl o změnách v právní úpravě, které měly vliv na výši splátek) zaslal u několika splátek více, než měl. O žalobě rozhodoval krajský soud jako soud příslušný podle §7a písm. e) insolvenčního zákona, na den 25. 10. 2021 nařídil ve věci jednání. Den před jednáním stěžovatel požádal podle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o ustanovení advokáta.
1. Krajský soud na jednání napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o ustanovení advokáta; stěžovatel prokázal, že k ochraně jeho zájmů není třeba jeho zastoupení advokátem, protože podal žalobu, která je projednávána. Krajský soud v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil účastníky řízení, že proti němu lze podat odvolání.
1. Téhož dne krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici 8 914 Kč jako náhradu nákladů soudního řízení. Podle krajského soudu stěžovatel neuvedl skutková tvrzení, z nichž by bylo zřejmé, že existuje přeplatek na splátkách podle splátkového kalendáře. Neuvedl ani tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, z jakého důvodu byly provedeny vyšší srážky z jeho řádných příjmů, než stanoví §398 odst. 3 insolvenčního zákona. Nemohlo jít o nárok na náhradu škody; sám stěžovatel tvrdil, že "přeplatky" vznikly v důsledku jeho pochybení. Vedlejší účastnice připsala přijaté částky věřitelům. Výši splátek si stěžovatel stanovil sám, neboť neměl deklarované příjmy z podnikatelské činnosti, nýbrž toliko z finančních prostředků své matky. Vedlejší účastnice ani insolvenční soud neměly na výši splátek vliv. Všechny prostředky zaslané stěžovatelem představovaly tzv. mimořádné příjmy a stěžovatel uhradil pouze 36,76 % přihlášených pohledávek. Věřitelé tak nezískali více, než činily jejich přihlášené nároky. Přeplatek na splátkovém kalendáři nevznikl, a žaloba je proto nedůvodná. Krajský soud v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučil účastníky, že proti němu lze podat odvolání.
1. Odvolání stěžovatele (směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu) odmítl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením jako nepřípustné podle §202 odst. 2 o. s. ř., neboť směřovalo proti rozsudku v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel nejprve krajskému soudu vytýká, že o jeho návrhu na "vydání přeplatku" rozhodl mimo tzv. dohlédací činnost insolvenčního soudu podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona. To je pro stěžovatele rozhodné, poněvadž náklady vedlejší účastnice za úkony při dohlédací činnosti insolvenčního soudu jsou součástí její odměny v insolvenčním řízení, zatímco mimo dohlédací činnost se o nich rozhoduje jako o nákladech soudního řízení, jako v nyní posuzované věci. Dále jde o to, že při dohlédací činnosti by insolvenční soud zjišťoval stanovisko vedlejší účastnice. Věc stěžovatele přitom představovala "prosté vrácení přeplatku" a je-li o něm rozhodováno v civilním sporném řízení, jde o postup soudu v rozporu s principy, které ovládá insolvenční řízení, "konkrétně že dlužník se nebude soudit navíc i s insolvenčním správcem o svůj majetek". Stěžovatel zdůrazňuje, že dříve v insolvenčním řízení požádal krajský soud jako insolvenční soud o zjištění, zda určitá částka vyplacená mu třetím subjektem představuje tzv. mimořádný příjem podle §412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, který má být použit nad rámec splátkového kalendáře, avšak krajský soud uvedené řešil při tzv. dohlédací činnosti (srov. usnesení ze dne 21. 4. 2017 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-86). Krajský soud přesto o nyní posuzované věci rozhodl ve sporném řízení rozsudkem.
1. Jde-li o posouzení věci samé, stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice pochybila, neověřovala-li při přijímání jeho plateb, zda odpovídají výši tzv. nezabavitelného minima. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jej krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně poučil o přípustnosti odvolání proti němu, a Ústavní soud by neměl ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. Stěžovatel také brojí proti zamítnutí jeho žádosti o ustanovení advokáta s tím, že chybějící odborné zastoupení způsobilo neúspěch v jeho věci; návrh podal původně k nepříslušnému soudu a jeho návrh neměl být žalobou, nýbrž podnětem v rámci tzv. dohlédací činnosti. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom tzv. bagatelnosti věci, avšak jde podle něj o věc kvalitativně mimořádnou, což opodstatňuje intenzitou pochybení soudů předestřených shora.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Jde-li o včasnost návrhu, ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu není opožděná, přestože proti němu bylo odvolání nepřípustné (tj. neexistuje další zákonný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele). Krajský soud účastníky řízení v písemném vyhotovení napadeného rozsudku neprávně poučil, že proti němu je odvolání přípustné. Nesprávné poučení má vliv na to, jakým způsobem Ústavní soud posuzuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Byl-li stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a této možnosti využil, byť v dané věci bylo odvolání podle zákona tzv. objektivně nepřípustné, pak s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud v těchto situacích za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí odvolacího soudu [viz obdobně nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), body 20 a 21 nálezu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) či bod 37 nálezu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu proto byla podána včas, stejně jako ústavní stížnost proti napadenému usnesení vrchního soudu.
1. Jde-li o ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu, řízení o ustanovení právního zástupce sleduje ve smyslu přístupu k Ústavnímu soudu svoji samostatnou linii, kdy s podáním ústavní stížnosti nelze čekat na meritorní rozhodnutí ve věci (srov. bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 789/18). Na rozdíl od napadeného rozsudku krajského soudu proti němu bylo odvolání přípustné (srov. DOLEŽÍLEK, J. In: DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 198 či KORBEL, F. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení, 1. část. Soudcovský komentář. 3 vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 239), o čemž ostatně účastníky řízení krajský soud v jeho písemném vyhotovení poučil. Přesto stěžovatel odvoláním brojil toliko proti napadenému rozsudku krajského soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto odvíjí již od doručení napadeného usnesení krajského soudu. Jak Ústavní soud ověřil u krajského soudu, dané rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již v listopadu 2021. Lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proto uplynula před jejím doručením Ústavnímu soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, ústředním tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti je námitka, že krajský soud neměl o jeho návrhu rozhodovat ve sporném řízení, nýbrž jej měl řešit v tzv. dohlédací činnosti. Krajský soud však tím, že nevyřídil jeho žádost při tzv. dohlédací činnosti, jeho ústavně zaručená práva neporušil.
1. Pro Ústavní soud je rozhodné, že krajský soud v napadeném rozsudku výslovně odkázal na §7a písm. e) insolvenčního zákona, podle kterého rozhoduje ve věcech vyplývajících z právních vztahů mezi dlužníkem a insolvenčním správcem týkajících se majetku patřícího do dlužníkovy majetkové podstaty. Jak se dále podává z návrhu na zahájení řízení stěžovatele ze dne 22. 2. 2021, který si Ústavní soud od krajského soudu vyžádal, stěžovatel jej výslovně formuloval jako žalobu, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení peněžité částky, dožadoval se vydání rozsudku, a návrh neadresoval krajskému soudu jako soudu insolvenčnímu. Z návrhu stěžovatele ze dne 20. 3. 2017 (č. l. B-79), na který stěžovatel poukazuje jako na obdobný, se podává, že jej stěžovatel výslovně formuloval jako žádost o provedení úkonu v tzv. dohlédací činnosti v insolvenčním řízení, nikoli jako žalobu, a podání adresoval přímo krajskému soudu jako insolvenčnímu soudu. Dále, nedlouho po podání žaloby insolvenční řízení skončilo splněním oddlužení stěžovatele (sub 2 in fine) a bylo rozhodnuto o odměně vedlejší účastnice a jejím zproštění funkce. Krajský soud proto o žalobě stěžovatele rozhodoval po skončení insolvenčního řízení.
2. Krajský soud proto o návrhu stěžovatele rozhodoval na podkladě zákonného ustanovení, které mu svěřuje pravomoc rozhodnout v obdobné věci (která nikterak nevybočuje z jeho dikce a smyslu), a procesního úkonu, ve kterém se stěžovatel výslovně daného postupu domáhal. Stěžovatel přitom měl možnost formulovat svůj návrh obdobně jako svůj dřívější návrh, což neučinil. Za dané situace proto nelze krajskému soudu důvodně vyčítat, že věc posoudil jako žalobu a rozhodl o ní rozsudkem. Nadto, krajský soud při skončení insolvenčního řízení rozhodl i o odměně vedlejší účastnice, a proto neobstojí argument stěžovatele, že měly být úkony vedlejší účastnice v řízení zahrnuty do výše její odměny. Kromě toho, postoj vedlejší účastnice krajský soud zjišťoval a zjevně z něj i vycházel. Stěžovatel proto nebyl zkrácen na svých procesních právech.
3. Jde-li o samotnou důvodnost žaloby stěžovatele, byť krajský soud zprvu v samotném odůvodnění napadeného rozsudku předesílá, že stěžovatel "neuvedl [určitá] skutková tvrzení", z následujícího odstavce se podává, že nosným důvodem jeho rozhodnutí nebylo neunesení břemene tvrzení stěžovatele. Krajský soud nárok stěžovatele řádně posoudil, a byť mu nevyhověl, svůj postup náležitě zdůvodnil. Rozhodné přitom pro něj bylo, že výše splátek nezávisela na vůli vedlejší účastnice ani insolvenčního soudu a nedošlo k nedůvodnému obohacení vedlejší účastnice či věřitelů. Na dané důvody však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak věcně nereaguje. Napadený rozsudek krajského soudu proto představuje projev nezávislého rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Jde-li o napadené usnesení vrchního soudu, proti jeho důvodům stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí. Vrchní soud kromě toho v odvolacím řízení neučinil nic jiného, než že aplikoval kogentní ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. a odvolání stěžovatele z procesních důvodů jako nepřípustné odmítl. Nadto, nesprávné poučení krajského soudu o přípustnosti odvolání nebylo způsobilé jeho přípustnost založit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 2921/16 či bod 15 usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2380/17). Námitkami směřujícími proti důvodům zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta se Ústavní soud nemohl zabývat, poněvadž v dané části jde o ústavní stížnost, která není způsobilá věcného projednání (sub 11). S ohledem na to je nadbytečné se zabývat námitkami stěžovatele o "přesahu" jeho věci vylučující její tzv. bagatelnost (viz bod 22 usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2078/20).
V.
Závěr
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti (směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu a napadenému usnesení vrchního soudu) o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (sub 12 až 17). Ve zbylé části (proti napadenému usnesení krajského soudu) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost týmž způsobem jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (sub 11).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu