ECLI:CZ:US:2022:1.US.829.22.1
sp. zn. I. ÚS 829/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezl. F. P., zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Materovou, sídlem Poštovní 1255/31, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2022 č. j. 27 Cdo 777/2021-550, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2019 č. j. 5 Cmo 21/2019-450 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2018 č. j. 15 Cm 119/2018-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhal po žalovaném bytovém družstvu zaplacení 515 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Ta měla stěžovateli vzniknout tím, že žalovaný zapsal do seznamu členů družstva ve vztahu k členskému podílu, který posléze připadl stěžovateli, bez právního důvodu zletilého bratra stěžovatele a uzavřel s ním nájemní smlouvu k družstevnímu bytu. Tím mu žalovaný umožnil převést členská práva a povinnosti k družstvu na další osoby, které nabyly členský podíl v dobré víře, a stěžovatel tak o členský podíl přišel.
Stěžovatel byl spolu se svými dvěma bratry dědicem po zemřelé matce. V rámci dědického řízení nabyl každý z bratrů třetinu členského podílu v bytovém družstvu. Mezi bratry následně byla uzavřena dohoda, podle níž měl členský podíl připadnout jeho zletilému bratrovi, který měl svým bratrům uhradit dále specifikovanou částku. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. OP 22/2006-88,41 a Nc 209/2008 ze dne 11. 8. 2008 byla dohoda za nezletilého stěžovatele schválena, ale k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 13 Co 39/2009-11 ze dne 29. 5. 2009 prvostupňový rozsudek zrušil. Stěžovatel podal u Okresního soudu v Ostravě žalobu o potvrzení nabytí členského podílu v družstvu, které soud rozsudkem sp. zn. 54 C 1011/2010 ze dne 14. 11. 2012 vyhověl a rozhodl, že stěžovatel je výlučným členem žalovaného a nájemcem bytu č. 14.
Ještě před tím, dne 1. 8. 2008, uzavřel zletilý bratr stěžovatele a žalovaný nájemní smlouvu a zletilý bratr byl zapsán do seznamu členů družstva na základě dohody dědiců, která však nebyla za stěžovatele schválena soudem. Krátce poté zletilý bratr převedl své členství v družstvu na třetí osobu a následně došlo k dalším převodům členských práv na osoby, které členství v družstvu nabyly v dobré víře.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle soudu nelze na základě tvrzení obsažených v žalobě a na jejich základě provedených důkazů jednoznačně dospět k závěru, že stěžovateli členství v družstvu zaniklo, případně že mu v důsledku chování žalovaného nevzniklo. Dle krajského soudu neobstojí stěžovatelův názor, že se nemůže domáhat ochrany svých práv žalobou na vyklizení bytu po jeho současném nájemci. Nebyl proto prokázán vznik škody. I kdyby tomu tak ale bylo, nebyla by dána příčinná souvislost mezi škodou a porušením povinnosti žalovaným, přičemž škoda byla nepochybně způsobena protiprávním jednáním zletilého bratra stěžovatele, který převáděl práva, jež mu nenáležela.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Jak vrchní soud uvedl, předpokladem vzniku škody je prokázání, že se stěžovatel již nemůže domoci postavení člena a nájemce bytu, což předpokládá, že se neúspěšně pokusil o soudní určení členství v žalovaném družstvu. Stěžovatel však takové řízení dosud ani nevyvolal. Stěžovatel pouze v reakci na rozhodnutí soudu prvního stupně vyvolal řízení o vyklizení současného nájemce bytu č. 14, tedy řízení, ve kterém otázka členství stěžovatele v družstvu bude případně řešena pouze jako otázka předběžná, nikoli meritorní. Výsledek případného řízení o určení členství stěžovatele v žalovaném družstvu přitom nelze nijak předvídat, neboť s ohledem na množství převodů a na zásadu nemožnosti nabytí podílu od nevlastníka bude třeba zabývat se množstvím otázek. V řízení o náhradu škody s daným okruhem účastníků nelze ani tvrdit, a tedy posoudit, rozhodné skutečnosti z hlediska členství osob, které stály v řetězci převodů. Žaloba je proto předčasná.
Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť na otázkách, které stěžovatel vznesl, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, podle něhož je žaloba předčasná, neboť stěžovateli dosud nevznikla škoda, když nebylo a nemohlo být prokázáno, že se stěžovatel nemůže domoci postavení člena družstva, protože v tomto řízení nelze jako předběžnou otázku posuzovat členství stěžovatele v družstvu ani vydržení členského podílu třetí osobou. Tento závěr stěžovatel ale nenapadl, a k dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevřel.
V separátním řízení se stěžovatel u Okresního soudu v Ostravě domáhal vyklizení předmětného bytu. Okresní soud žalobu zamítl, což bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a následnou ústavní stížnost Ústavní soud také odmítl, a to usnesením sp. zn. III. ÚS 816/22 ze dne 4. 4. 2022.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že i přes svou dlouhodobou snahu, kdy využil všechny relevantní zákonné prostředky, se nemůže domoci spravedlnosti, tedy získání dědictví. Je to přitom již 17 let, co se stal dědicem. Vzhledem k doporučení krajského soudu stěžovatel vyvolal spor o vyklizení bytu, v němž byl neúspěšný, přičemž v tamním řízení soud předběžně vyřešil otázku členství a nájmu bytu tak, že stěžovatel není (a nikdy nebyl) ani členem družstva, ani jeho nájemcem, protože ještě před tím, než se po smrti matky stal výlučným dědicem členství, bylo členství vydrženo právní předchůdkyní současného uživatele bytu.
V nyní posuzované věci má stěžovatel za to, že rozsudky krajského soudu i vrchního soudu jsou nepřiměřeně formalistické a znemožňují, aby se stěžovatel domohl náhrady za dědictví. V dovolání stěžovatel vznesl otázku, zda rozsudek o nabytí dědictví může být následně zrušen vydržením, které nastalo ještě před nabytím právní moci rozsudku o dědictví, a dále otázku náhrady škody za věc, kterou nelze vydat. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel v dovolání zmínil, nelze-li již vydat věc pro nemožnost plnění, dochází k zániku povinnosti věc vydat, avšak vzniká nárok na náhradu škody způsobené nesplněním ediční povinnosti.
Stěžovatel upozorňuje, že pokud by dle doporučení vrchního soudu stěžovatel "prokázal, že mu vznikla škoda", protože by s žalobou na určení členství nebyl úspěšný, pak by se ovšem nemohl žádné škody dovolávat, protože by bylo rozhodnuto, že nikdy dědická práva po matce nezískal. Chyběla by mu tedy aktivní legitimace k podání žaloby na náhradu škody, protože by nikdy nebyl poškozeným. Jinými slovy, kdyby dosáhl pro něj neúspěšného rozsudku, že není členem bytového družstva, pak by mu zcela jistě nenáležel nárok ani na náhradu škody, protože by jako nečlen nebyl oprávněn žádnou náhradu požadovat.
Dále stěžovatel poukazuje i na rozpornost závěru soudů, když podle krajského soudu měla být správnou cestou žaloba na vyklizení bytu, zatímco podle vrchního soudu žaloba na určení členství stěžovatele v družstvu. Přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by bylo zbytečné nějak prokazovat, že stěžovateli vznikla škoda, neboť nelze platně uzavřít nájemní smlouvu k bytu, který není právně a fakticky volný. Jednalo by se podle stěžovatele o naprosto zbytečný spor.
Stěžovatel shrnuje, že krom trestního oznámení na zletilého bratra, kterým se orgány činné v trestním řízení nezabývaly, vedl on, resp. jeho otec, spor o dědictví, ihned po právní moci rozsudku určujícího jej za jediného člena družstva uplatnil členská i nájemní práva u bytového družstva, ihned poté, co byl odmítnut, podal žalobu proti družstvu o náhradu škody vzniklé mu jeho nezákonným postupem a po vyhlášení zamítavého rozsudku krajského soudu se podle jeho závěrů obrátil s další žalobou na vyklizení bytu.
Navzdory tomu je ve snaze získat dědictví neúspěšný, v čemž spatřuje prvky libovůle. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele dovolání odmítl, aniž by k tomu byly dány zákonné důvody, přičemž se nezabýval podstatou věci a rozhodl v rozporu s rozsáhlou judikaturou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Mají-li stěžovatelé povinnost před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, které jim zákon poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), předpokládá to, že v rámci těchto prostředků řádně přednesou argumentaci, která rozhodujícímu orgánu umožní ochranu právům stěžovatelů skutečně poskytnout. V případě dovolání tak stěžovatelé musejí v rámci vymezení jeho přípustnosti vznést právní otázky, jejichž posouzení po Nejvyšším soudu žádají. Otázkami, které stěžovatelé v dovolání takto neformulují, se Nejvyšší soud zásadně nezabývá, a zásadně se jimi pak nemůže zabývat ani Ústavní soud, neboť v tomto rozsahu (materiálně) nedošlo k řádnému vyčerpání dovolání jako prostředku ochrany práva.
Stěžovatel v dovolání vznesl právní otázky, které nebyly pro rozhodnutí ve věci určující, čímž neumožnil, aby se Nejvyšší soud podstatou věci mohl meritorně zabývat. Právě to bylo důvodem odmítnutí stěžovatelova dovolání, jak Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil. Stěžovatel na tento důvod jeho neúspěchu v dovolacím řízení patřičně nereaguje (když spíše obecně poznamenává, že k rozhodnutí nebyly dány zákonné důvody a je v rozporu s judikaturou), čímž je vzhledem k výše uvedenému předurčen i výsledek o této ústavní stížnosti.
V dovolání stěžovatel vznesl celkem dvě právní otázky, když u první z nich (vztah vydržení a dědictví) sám konstatoval, že mu je zřejmé, že nebyla hlavním předmětem řízení. Ačkoli zároveň uvedl, že je to otázka pro věc podstatná, souhlasit s tím nelze, jelikož výsledek odvolacího řízení by byl bez ohledu na způsob jejího vyřešení stejný. Jde-li o druhou otázku, ta se měla týkat náhrady škody za věc, kterou nelze vydat - v této souvislosti stěžovatel dovozuje, že srovnatelná situace nastala i v posuzovaném případě, a proto jde o otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu však bylo, že dosud nebylo postaveno najisto, že se stěžovatel nemůže svých nároků domoci. Řeší-li tedy stěžovatel správný postup soudů, pokud je již nemožnost plnění dána, činí tak předčasně.
Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelova argumentace, že nezahájil řízení o určení členství v bytovém družstvu, neboť zamítavý výrok v takovém řízení by mu údajně znemožnil se o jakoukoli náhradu škody vůbec ucházet. Pokud se stěžovatel skutečně sám domnívá, že není-li členem družstva, nevznikl mu ani nárok na náhradu škody, není jasné, jak by mu pouhá absence zamítavého výroku v řízení o určení členství mohla přinést v řízení o náhradě škody úspěch.
Tím, že stěžovatel neotevřel k dovolacímu přezkumu otázku, na které je postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, omezil i možnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu