ECLI:CZ:US:2022:1.US.838.22.1
sp. zn. I. ÚS 838/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslavy Novákové, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 438/45, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 7. 2020 č. j. 7 C 99/2020-30, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020 č. j. 20 Co 273/2020-50 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 č. j. 20 Cdo 1764/2021-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného výkladu podmínek výkonu rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů ve vztahu k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze potvrdil k odvolání stěžovatelky rozsudek Okresního soudu Praha-východ ve výrocích o zamítnutí žaloby na vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí a o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí. Konkrétně polemizuje s výkladem §262a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 tak, jak jej učinily soudy. Tvrdí, že široký výklad tohoto ustanovení soudy je v rozporu s jeho zněním a vede k zásadní nespravedlnosti a zásahu do práva vlastnit majetek.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť stěžovatelkou zvolená přípustnost dovolání hlediskem dosud dovolacím soudem neřešené otázky neobstojí, neboť Nejvyšší soud předestřenou otázku ve své judikatuře konzistentně řešil a odvolací soud se od rozhodovací praxe odvolacího soud neodchýlil. Konstatoval dále, že druhá stěžovatelkou předložená otázka týkající se posouzení její věcné legitimace pozbývá v důsledku řešení první dovolací otázky na významu a nadto na ní ve smyslu §237 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Postup Nejvyššího soudu tak nepředstavuje porušení ústavních principů spravedlivého procesu ani zásah do práva vlastnického jak tvrdí stěžovatelka.
Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu