ECLI:CZ:US:2022:1.US.84.22.1
sp. zn. I. ÚS 84/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti WB Mills, a. s., sídlem Mlýnská 241/17, Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 8 As 180/2020-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Magistrát města Plzně (dále jen "stavební úřad") dne 29. 11. 2017 oznámil stěžovatelce zahájení řízení o odstranění nepovolené změny stavby v napadeném rozhodnutí blíže určeného vodního díla a poučil stěžovatelku, že vlastník nebo stavebník může do 30 dnů od zahájení řízení podat žádost o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelka dne 12. 2. 2018 požádala stavební úřad o dodatečné povolení stavby, aniž přiložila požadované podklady. Stavební úřad proto dne 27. 2. 2018 vyzval k doplnění žádosti ve lhůtě do dne 30. 4. 2018. Téhož dne stěžovatelka požádala o prodloužení uvedené lhůty s tím, že se nepodařilo obstarat požadované dokumenty kvůli čerpání dovolené osob, které mají věc na starosti. Dne 14. 5. 2018 stavební úřad lhůtu prodloužil do dne 15. 6. 2018.
2. Dne 14. 6. 2018 stěžovatelka znovu požádala stavební úřad o prodloužení uvedené lhůty s tím, že příprava a kompletace požadovaných podkladů je administrativně náročná a je třeba dodat velké množství dokumentů. Stavební úřad usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. MMP/158041/18 řízení o žádosti stěžovatelky o dodatečném povolení změny stavby zastavil, neboť žádost neobsahovala i přes výzvu požadované náležitosti. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 3. 9. 2018 č. j. PK-ŽP/15319/18 změnil formulaci výroku uvedeného usnesení stavebního úřadu, věcně je však potvrdil.
3. Stěžovatelka proti uvedenému usnesení vedlejšího účastníka brojila správní žalobou, v níž mimo jiného namítala, že lhůta pro doplnění žádosti nebyla přiměřená. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 8. 2020 č. j. 30 A 260/2018-37. Krajský soud uznal, že jedním z kritérií přiměřenosti délky lhůty je složitost věci. Stavební úřad však zjevně vycházel z toho, že věc je složitější, neboť lhůtu již jednou prodloužil. Sama stěžovatelka přitom původně neargumentovala složitostí věci, nýbrž tím, že její zaměstnanci čerpají dovolenou. Věc stěžovatelky nevykazuje takové zvláštnosti, aby odůvodnila opakované prodlužování lhůty.
4. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud vyšel z předpokladu, že zákonná úprava počítá pro podání žádosti včetně požadovaných podkladů se "základní" 30denní lhůtou od oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby; běžně je délka lhůty přiměřená a její prodloužení je namístě u typově či konkrétně složitějších věcí. Stěžovatelka přitom svoji druhou žádost odůvodnila tím, že je třeba zkompletovat velké množství dokumentů. Neuvedla však konkrétní překážky a problémy, které jí v opatření podkladů bránily. Teprve v kasační stížnosti však stěžovatelka tvrdí, že u povolování změn vodních děl je nutné vypracovat podrobnou projektovou dokumentaci, kterou je obtížné sehnat, neboť oprávněných zhotovitelů je v České republice málo, a že bylo obtížné získat dokumentaci k původnímu vodnímu dílu. Mimoto stěžovatelka nepředložila ani jeden z podkladů, lhůta k doložení ve svém důsledku činila 4 měsíce (4krát déle než předpokládá zákon), ne-li více, běží-li již od oznámení zahájení řízení o odstranění stavby, a jde o řízení o žádosti, ve kterém je primárně na žadateli, aby byl procesně aktivní. Nebyl proto důvod lhůtu k doložení podkladů ve věci stěžovatelky dále prodlužovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že lhůta určená stavebním úřadem k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby je nepřiměřená. Stěžovatelka trvá na tom, že posuzovaná věc je složitá a je třeba dodat velké množství dokumentace. Jde o dodatečné povolení změny vodního díla, což je skutkově a právně složitá věc, neboť se posuzují kritéria podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 5 As 291/2016-34 je dále rozhodným kritériem přiměřenosti lhůty, zda lze úkon v daném časovém úseku skutečně provést. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení o žádosti je třeba dodat projektovou dokumentaci, kterou je oprávněn zhotovit jen omezený počet subjektů. Zhotovitel, se kterým se podařilo domluvit, však sám podle svých vyjádření nebyl objektivně schopný ve lhůtě 4 měsíců dokumentaci vypracovat. Nadto nebylo možné sehnat dokumentaci k původnímu vodnímu dílu; jde o stavbu zhotovenou před rokem 1976. U těch je proces získávání dokumentace složitý a časově a administrativně náročný, protože je nutné dokumentaci získat z archivu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
1. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci je založena na tvrzení, že Nejvyšší správní soud chybně posoudil přiměřenost lhůty k doplnění žádosti stěžovatelky stanovené stavebním úřadem (chybně aplikoval podústavní právo). Stěžovatelka tvrdí, že její věc byla právně a skutkově složitá a nebylo v jejích možnostech obstarat požadovanou dokumentaci.
2. Na uvedená tvrzení však již srozumitelně a logicky reagoval Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Z něj se zejména podává, že pro něj bylo v tomto směru rozhodné, že stěžovatelka měla možnost obdobně argumentovat již v řízení před stavebním úřadem, avšak konkrétní argumenty, proč nebyla schopná v určené lhůtě dodat potřebnou dokumentaci, předložila až v řízení před krajským soudem. Taková tvrzení však neuplatnila v první, ani druhé žádosti o prodloužení lhůty, kdy stavební úřad o prodloužení lhůty rozhodoval. Sama stěžovatelka proto svou nedostatečnou procesní aktivitou zavinila, že stavební úřad neměl ani příležitost se vypořádat s případnou nemožností doložit požadované dokumenty.
3. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti na uvedenou konkrétní argumentaci Nejvyššího správního soudu věcně nereaguje a opakuje tatáž tvrzení a nosné závěry napadeného rozhodnutí nezpochybňuje. Argumentace Nejvyššího správního soudu přitom je řádně odůvodněna, nepostrádá racionální základ a není svévolná ani excesivní. Nejvyšší správní soud se nezpronevěřil ani vlastní judikatuře, neboť se v souladu se stěžovatelkou odkazovaným rozsudkem sp. zn. 5 As 291/2016 soustředil na zjištění, zda stěžovatelka mohla objektivně splnit povinnost, ke které se váže posuzovaná lhůta. Dospěl však k závěru, že obdobná tvrzení byla stěžovatelka povinna sama stavebnímu úřadu včas oznámit, což odkazovaná judikaturní východiska nepopírá.
4. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o složitosti věci, správní soudy samy uznaly, že věc mohla být skutkově či právně složitější, avšak stavební úřad tuto skutečnost reflektoval již tím, že lhůtu dříve prodloužil na čtyřnásobek lhůty zákonné. Pro Ústavní soud je proto rozhodné, že se správní soudy argumentací stěžovatelky náležitě zabývaly, což značí již sama skutečnost, že otázka přiměřenosti lhůty byla "středobodem" celého soudního řízení správního. Samotné závěry správních soudů v tomto směru nepředstavují vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu