ECLI:CZ:US:2022:1.US.875.22.1
sp. zn. I. ÚS 875/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Langové a Martina Šrámka, obou zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Čichnova 1294/23a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2021 č. j. 53 C 5/2018-85 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022 č. j. 18 Co 391/2021-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, kterou se každý ze stěžovatelů domáhal zaplacení částky 150 € a dále dohromady částky 439 € jako náhrady škody vzniklé v důsledku zpožděného letu provozovaného žalovanou (easyJet Airline Company Limited). Městský soud v Praze odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku odmítl podle §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily jejich nárok a nepřiléhavě aplikovaly judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Nesouhlasí především se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebylo prokázáno, že by předmětné letenky zakoupené stěžovateli byly pořízené v rámci jedné přepravní smlouvy s cestovním plánem zahrnujícím na sebe přímo navazující lety. Podle stěžovatelů v jejich případě naopak šlo o přímo navazující lety, resp. jeden let s mezipřistáním. Namítají také, že rozsudek soudu prvního stupně postrádá dostatečné odůvodnění a je nepřezkoumatelný.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě pro jeho podání stanovené, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatelů pro jeho nepřípustnost ze zákona. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na §202 odst. 2 o. s. ř., podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. V daném případě totiž soud prvního stupně rozhodoval o dvou samostatných nárocích stěžovatelů, vycházejících z téhož skutkového základu, které byly spojeny do jednoho řízení. Šlo o tzv. subjektivní kumulaci nároků více žalobců, kteří měli v řízení postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř., a z nichž každý se mohl domáhat finanční kompenzace po žalované samostatně. Soud prvního stupně proto rozhodl o nároku každého ze žalobců samostatně a je rovněž nutno samostatně posuzovat předmět řízení o žalobě každého ze stěžovatelů z hlediska přípustnosti odvolání. Předmět řízení v případě každého ze stěžovatelů přitom dolní hranici stanovenou v §202 odst. 2 o. s. ř. nepřesahuje. Na základě uvedeného odvolací soud konstatoval, že - i přes nesprávné poučení soudu prvního stupně - odvolání stěžovatelů není přípustné. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelé žádné námitky vůči nesprávnému poučení soudu prvního stupně neuvedli a nevznesli ani výhrady proti rozhodnutí o odmítnutí jejich odvolání.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud odmítl odvolání stěžovatelů jako nepřípustné ze zákona, nelze jeho rozhodnutí považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, Ústavní soud shledal, že byla podána po lhůtě stanovené pro její podání. V dané věci totiž nelze - jak se domnívají stěžovatelé - považovat za poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv (§72 odst. 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) stěžovateli podané odvolání, neboť to nebylo s ohledem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Z tohoto důvodu dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku obvodního soudu ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu začala běžet ode dne následujícího po dni, kdy byl stěžovatelům tento rozsudek doručen (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §57 o. s. ř.) a marně uplynula.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu