ECLI:CZ:US:2022:1.US.9.22.1
sp. zn. I. ÚS 9/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Fialy, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 25 Cdo 1942/2021-292, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2021 č. j. 17 Co 13/2020-270 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. srpna 2019 č. j. 7 C 115/2018-238, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 12. září 2019 č. j. 7 C 115/2018-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Jana Ševčíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem ve spojení s doplňujícím usnesením Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 60 180 Kč (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.), a dále mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu (výrok III.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že v předmětné věci se stěžovatel podanou žalobou (poté, co ji vzal zčásti zpět) domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 60 180 Kč jako náhrady škody, kterou mu měl vedlejší účastník způsobit svým nepoctivým jednáním spočívajícím v tom, že jako zájemce o létání opakovaně projevil vážný zájem o odkup letounu, resp. podílu na něm, který vlastnil stěžovatel. Tento odkup však nakonec neuskutečnil a stěžovateli neuhradil ani lety, které letounem se stěžovatelem absolvoval v době od listopadu 2014 do září 2016 se záměrem podíl na letounu odkoupit. Výši škody, kterou měl takto vedlejší účastník stěžovateli způsobit, vyčíslil stěžovatel jako hodnotu absolvovaných letů v uvedené době. Vedlejší účastník s žalobou nesouhlasil, důrazně popřel, že by kdy projevil zájem o odkup letounu, resp. podílu na něm, avšak připustil, že lety se stěžovatelem absolvoval a nezaplatil za ně, neboť po něm stěžovatel nikdy nic nepožadoval a jakékoli protiplnění za lety odmítal. Lety se stěžovatelem uskutečnil na základě přátelského vztahu a z důvodu společného zájmu o létání. Okresní soud se zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k takovému ujednání o odkupu podílu na letounu stěžovatele, že tento odkup byl vysoce pravděpodobný a že jednání vedlejšího účastníka mohlo vzbudit u stěžovatele důvodné očekávání, že k odkupu skutečně dojde, a zda se vedlejší účastník za situace, kdy nakonec k odkupu nedošlo, tedy toto očekávání stěžovatele nebylo naplněno, dopustil nepoctivého jednání předvídaného v §1729 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Zjištění takového protiprávního jednání vedlejšího účastníka je totiž jedním ze základních zákonných předpokladů k vyvození stěžovatelem tvrzené odpovědnosti za škodu, který musí být splněn, a to vedle existence škody, příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce, vzniklou škodou a zaviněním na straně škůdce, které se předpokládá. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník nejednal nepoctivě a nedopustil se uvedeného protiprávního jednání, za tvrzenou škodu tudíž neodpovídá.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud zjištěný skutkový stav správně podřadil pod §1729 odst. 1 občanského zákoníku a §1728 odst. 1 a §6 odst. 1 občanského zákoníku a správně uzavřel, že vedlejší účastník nejednal nepoctivě a nedopustil se žádného protiprávního jednání, v jehož důsledku měla vzniknout stěžovatelem tvrzená škoda. Neporušil-li vedlejší účastník žádnou právní povinnost, není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, neboť všechny tyto zákonné předpoklady musí být splněny současně a chybí-li, byť jen jeden z nich, odpovědnost za škodu vyvodit nelze. Krajský soud dále dovodil, že vedlejšímu účastníkovi nelze uložit povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou částku ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §2991 a násl. občanského zákoníku, neboť zjištěný skutkový stav nelze pod institut bezdůvodného obohacení podřadit. K bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatele u vedlejšího účastníka nedošlo. Krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastník vnímal lety, které mu stěžovatel nabízel a které společně absolvovali, jako sdílení jejich společného zájmu o létání. Ve věci proto není naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť nebylo přípustné. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud usoudil, že stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce významu dobré víry kontrahenta v uzavření smlouvy pro vznik povinnosti k náhradě škody podle §1729 odst. 2 občanského zákoníku a dále též na otázce požadavku formálního zachycení konsenzu osob vyjednávajících o uzavření smlouvy, přičemž tyto otázky pokládá za rozporně řešené stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho názoru však Nejvyšší soud nepřisvědčil, a to jak s ohledem na to, že úsudek o rozpornosti judikatury je založen na dezinterpretaci odkazovaných rozhodnutí, tak i s přihlédnutím k tomu, že v projednávané věci nebyla nalézacími soudy zjištěna dobrá víra v uzavření smlouvy, tak jak o ní hovoří rozhodovací praxe, a nejde tak o otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "předmětem žalobního nároku stěžovatele byla předsmluvní odpovědnost vedlejšího účastníka" podle §1729 občanského zákoníku. Vedlejší účastník svým jednáním založil dobrou víru stěžovatele v to, že vedlejší účastník má vážný úmysl uzavřít s vedlejším účastníkem kupní smlouvu, avšak tuto smlouvu pak bez vážného důvodu neuzavřel. Jednání vedlejšího účastníka považuje stěžovatel za nespravedlivé, nezákonné a odporující dobrým mravům, a je přesvědčen, že nebylo činěno v dobré víře. Stěžovateli tak bylo odepřeno právo na vlastnictví k peněžním prostředkům, které mu měly náležet.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že při aplikaci §1729 občanského zákoníku soudy musí velmi pečlivě posuzovat veškeré okolnosti případu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), podle kterého nevyplývá-li právní řešení bez dalšího ze zákonného textu, musí soud své právní úvahy v odůvodnění pečlivě vysvětlit.
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly dokazování svědeckými výpověďmi, v důsledku čehož nemohl být dostatečně objasněn skutkový stav věci. Současně tím soudy ignorovaly meritum problému a porušily právo na soudní ochranu nároků stěžovatele. Svým postupem soudy poskytly ochranu protiprávnímu jednání vedlejšího účastníka, který tak mohl těžit ze svého protiprávního jednání.
8. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku překročil zásadu volného hodnocení důkazů, a došlo tak k založení extrémního nepoměru mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými závěry a následně rovněž právními závěry. Tyto zjevné excesy, které jsou v rozporu s právem na soudní ochranu, nebyly "odklizeny" ani v řízeních o opravných prostředcích.
9. Stěžovatel dovozuje, že porušením jeho práva na soudní ochranu bylo současně zasaženo do jeho vlastnického práva, neboť na jeho majetku vznikla škoda, která však nebyla obecnými soudy v rozporu s hmotným právem zjištěna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby hodnotil, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
15. Namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly dokazování svědeckými výpověďmi, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se krajský soud uvedenou námitkou zabýval a dostatečně se s ní vypořádal. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že okresní soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědka Ing. Pavla Imriše, a proto je zapotřebí jeho opakovaný výslech. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč není třeba výslech tohoto svědka opakovat. Krajský soud konstatoval, že z důkazů ve věci provedených vyplývá skutkový stav v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí ve věci a okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč neprovedl další důkazy. Krajský soud proto uzavřel, že provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné, a tudíž nehospodárné.
16. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jeho nároku na náhradu škody vzniklou na jeho majetku v důsledku neuzavření kupní smlouvy s vedlejším účastníkem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
17. V předmětné věci obecné soudy shodně uzavřely, že vedlejší účastník nejednal nepoctivě a nedopustil se žádného protiprávního jednání, v jehož důsledku měla vzniknout stěžovatelem tvrzená škoda. Neporušil-li vedlejší účastník žádnou právní povinnost, není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a proto odpovědnost za škodu v posuzované věci vyvodit nelze. Jak ostatně výstižně konstatoval Nejvyšší soud, předsmluvní odpovědnost lze spojovat až se situací, v níž jednání pokročí natolik, že uzavření smlouvy je vysoce pravděpodobné, což bude především tehdy, je-li již dosažena shoda o podstatných náležitostech, jež pak může zakládat dobrou víru kontrahentů. V předmětné věci však tato situace nenastala.
18. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům obecných soudů, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu