ECLI:CZ:US:2022:1.US.900.22.1
sp. zn. I. ÚS 900/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Liboslava Bezvody a Moniky Bezvodové, zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Ukrajinská 2, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022 č. j. 28 Cdo 3640/2021-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 27 Co 243/2020-280 potvrdil ve věci žalobců Liboslava Bezvody a Moniky Bezvodové (dále jen "stěžovatelé") rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 6. 2020 č. j. 20 C 334/2019-118 ve výrocích I. a II., kterými byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "žalovaná č. 1") je vlastnicí tam uvedených nemovitostí a současně rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Uvedl, že podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a také podle ustálené rozhodovací praxe, je povinná osoba povinna s předmětnými nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, když smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s citovaným ustanovením jsou absolutně neplatnými právními úkony. Současně však zdůraznil, že s tímto závěrem lze bez dalšího souhlasit jen tehdy, jestliže nemovitost převedla na žalovaného (třetí osobu) povinná osoba. Proto také uvedl, a to i s odkazem na vlastní judikaturu, že v případě, kdy převede nemovitost do vlastnictví třetí osoby ten, kdo nemá postavení osoby povinné, nelze úspěšně dovozovat, že by sjednaná smlouva nemohla být titulem k nabytí vlastnického práva, a to ani tehdy, byla-li uzavřena za probíhajícího restitučního řízení - skončeného pozdějším nevyhověním restitučnímu nároku. K právě souzené věci v prvé řadě uvedl, že vyšlo najevo, že žaloba [jejímž prostřednictvím stěžovatelé v době uzavření posuzovaných kupních smluv (ze dne 16. 10. 2015 a 19. 10. 2015 se Zemědělským družstvem M.; dále jen "žalovaný č. 2") uplatňovali v režimu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., vůči žalované č. 1 restituční nárok k předmětným spoluvlastnickým podílům] byla posléze pravomocně zamítnuta, neboť k odnětí majetku došlo mimo rozhodné období. Současně také připomněl, že v předcházejícím restitučním řízení vedeném v režimu zákona o půdě uplatněnému nároku stěžovatelů vůči žalované č. 1, vážícímu se k témuž majetku, nebylo vyhověno proto, že nejsou právními nástupci jeho původního vlastníka. Dovolací soud proto uzavřel, že žalovaná č. 1 dotčené kupní smlouvy neuzavírala v postavení osoby povinné a že odvolací soud se svými závěry o platnosti převodu předmětných nemovitostí na žalovaného č. 2 od výše uvedené judikatury nikterak neodchýlil. Posuzované kupní smlouvy proto neplatností kvůli stěžovateli vytýkanému rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě nikterak netrpí.
III
Stěžovatelé nejprve připomněli obecné důvody podání ústavní stížnosti doprovázené přehledem dosavadního procesního vývoje a jejich argumentací. Následně poukázali na skutečnost, že judikáty Nejvyššího soudu, na něž argumentačně odkazovaly civilní soudy, dovolacím soudem zmiňovaný právní názor neobsahují, týkají se odlišného skutkového stavu; stěžovateli předestřená právní otázka proto řešena a vyřešena dovolacím soudem nebyla, když tento postupoval a rozhodoval svévolně.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry Nejvyššího soudu nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedl důvody pro předmětné rozhodnutí. Jeho argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá opakující se polemika stěžovatelů se závěry soudů (a Nejvyššího soudu zvlášť) při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. Nejvyšší soud přitom dostatečně vysvětlil důvody svého postupu a postupů Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovateli tvrzeného deficitu výše zmiňovaného právního názoru v judikátech Nejvyššího soudu. Není věcí Ústavního soudu, aby stěžovatelům v obsahu těchto judikátů tento názor hledal a připomínal jej, když jeho obsah a interpretační význam je v nich nepřehlédnutelný a nezpochybnitelný. Nejvyšší soud připomínky stěžovatelů neignoroval a v meritorní rovině se s nimi vypořádal. Také dostatečně jasně uvedl, proč se dalším stěžovateli kladeným otázkám nevěnoval, neboť rozhodnutí o meritu věci na nich zjevně nezáviselo. Argumentace stěžovatelů obsahově a věcně, jako by nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelé se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jejich opakované výtky, jímž soudní orgány (a Nejvyšší soud v napadeném usnesení zvlášť) věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu