ECLI:CZ:US:2022:1.US.927.22.1
sp. zn. I. ÚS 927/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2022 č. j. 25 Cdo 233/2020-262, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2019 č. j. 7 Co 1178/2019-211 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. května 2019 č. j. 8 C 160/2017-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a P. W., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že dne 16. 3. 2017 na parkovišti obchodního domu vedlejší účastník jako řidič automobilu přejel stěžovateli levou nohu. Stěžovatel utrpěl tříštivou, nitrokloubní, následně dislokovanou zlomeninu posledního článku palce levé nohy, tržnou ránu a zhmoždění měkkých tkání palce a hřbetu levé nohy. V důsledku poranění byl stěžovatel ošetřen na pohotovosti, dostavoval se na převazy, byl 9 týdnů v pracovní neschopnosti a absolvoval dvouměsíční rehabilitace.
3. Stěžovatel se následně po vedlejším účastníkovi žalobou u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení 31 000 Kč jako tzv. bolestného, 17 901 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku a 100 000 Kč jako tzv. další nemajetkové újmy podle §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel tvrdil, že se dlouhodobě a intenzivně věnuje motoristickému sportu, v minulosti dokonce na reprezentační úrovni. V současnosti je testovacím jezdcem plochodrážních motocyklů; levá noha přitom přichází při takové činnosti do kontaktu s povrchem dráhy. Zranění stěžovateli znemožnilo aktivity v roce 2017, nemohl se účastnit jako mechanik závodu v zahraničí v květnu téhož roku, byl nucen odmítnout i nabídku účastnit se jako "dablér" natáčení filmu z "plochodrážního" prostředí a byl omezen na vývoji "stupačky" k plochodrážním motocyklům, na kterém se podílel. V průběhu řízení stěžovatel obdržel za úraz od pojišťovny 16 691 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku a 17 901 Kč jako tzv. bolestné. V tomto rozsahu proto vzal žalobu zpět a řízení bylo zastaveno.
4. Okresní soud následně napadeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit 5 656 Kč s příslušenstvím jako nedoplatek za tzv. bolestné, ve zbylé části (co do tzv. jiné nemajetkové újmy a navýšení tzv. bolestného) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud neshledal u stěžovatele excesivní okolnosti léčby či omezení z ní plynoucí; úraz si nevyžádal hospitalizaci, omezení nebylo dlouhodobé. Běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví jsou zahrnuty již v tzv. bolestném (v širším smyslu). Duševní strádání stěžovatele v důsledku úrazu nebylo natolik intenzivní, aby opodstatnilo nárok na tzv. jinou nemajetkovou újmu; stěžovatel již několik let nezávodil, "stupačka" byla více než rok uvedena do prodeje a jako mechanik pomohl kamarádům pouze párkrát za sezonu.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele změnil napadený rozsudek okresního soudu co do nákladů prvostupňového řízení, jinak jej potvrdil. Krajský soud zdůraznil, že účelem tzv. bolestného je nahradit vytrpěné bolesti (rázu fyzického i psychického) a dočasné obtíže spojené s průběhem léčby. U určení výše tzv. bolestného je rozhodná povaha zranění a skutečnost, že léčba stěžovatele probíhala bez hospitalizace a bez komplikací. Omezení stěžovatele v jeho zájmech není závažným důvodem ke zvýšení tzv. bolestného podle §2957 občanského zákoníku. Jde-li o tzv. další nemajetkovou újmu podle §2958 téhož zákona, obecně platí, že ne každá zmařená aktivita poškozeného vede k opodstatněnosti takového nároku. Musí jít o příležitosti neobvyklé, něčím výjimečné. Nelze sice přehlédnout intenzivní zaměření stěžovatele na plochodrážní sport, avšak v současné době se uvedenému věnuje jen nahodile a jako mechanik. Proto nelze považovat za mimořádné, že se stěžovatel nemohl zúčastnit závodů v zahraničí, ani natáčení filmu, u kterého šlo dokonce jen o příslib. Šlo-li o vývoj "stupačky", stěžovatel se k otázce, zda její vývoj pokračoval, nevyjádřil. V nyní posuzované věci proto nešlo o natolik výjimečné okolnosti. Odkazoval-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018, nešlo o odkazy přiléhavé, neboť se věci týkaly náhrady za ztížení společenského uplatnění, resp. výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím blízkého.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Krajský soud se napadeným rozsudkem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe; podle ní je smyslem tzv. bolestného odčinit i běžně se vyskytující psychické útrapy spojené s léčením (tzv. v širším smyslu). Tzv. další nemajetkové újmy pak zahrnují specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života. Krajský soud z takových východisek vycházel, rozlišil jednotlivé nároky a řádně se jimi zabýval. Nejvyšší soud poukázal na rozsah léčení stěžovatele a nahodilost jeho aktivit v době úrazu. Nepřiléhavé byly odkazy stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573), poněvadž v něm šlo o samostatný nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesamostatnou osobu, a na nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17 (N 206/97 SbNU 206), v němž sice Ústavní soud zdůrazňuje princip tzv. plného odškodnění, avšak jde o požadavek, který krajský soud respektoval, nehledě na to, že jde o požadavek "spíše ideální" a v praxi nedosažitelný.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu řízení odkazoval zejména na to, že tzv. další nemajetková újma představuje samostatný nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017), což obecné soudy v jeho věci ignorovaly. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, jakož i v napadeném usnesení uvedl, že specifické okolnosti opodstatňující přiznání daného nároku představují např. "nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd." Stěžovatel přitom měl poraněnou levou nohu, kterou používá při testování plochodrážních motocyklů a účastní se závodů. Ne všichni poškození vykonávají takové aktivity. Přesto obecné soudy nedospěly k závěru o oprávněnosti jeho nároků. Z týchž důvodů Nejvyšší soud postupoval chybně, nepostoupil-li věc k rozhodnutí velkému senátu.
8. Dále stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí se v důsledku zamítnutí části jeho žaloby ocitají v rozporu s principem tzv. plné náhrady za újmu na zdraví (srov. např. body 17 a 28 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 či bod 39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17). Stěžovatel dále poukazuje na další rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva zohledňující princip tzv. plné náhrady za újmu na zdraví. Konečně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269), podle kterého je dovolání přípustné i tehdy, závisí-li dovoláním napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Těžištěm argumentace v ústavní stížnosti je nesouhlas s celkovou výší peněžité náhrady za újmu spojenou s ublížením na zdraví. Jak se podává z napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti ve svém důsledku odpovídají tvrzení, které přednesl již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se přitom na dané námitky soustředily a v předcházejícím řízení je řádně vypořádaly. Především Nejvyšší soud se zaměřil na tvrzení, zda soudy nižších stupňů dostatečně odlišily nároky za tzv. bolestné a tzv. jinou nemajetkovou újmu, zhodnotil, zda posouzení oprávněnosti nároků provedené okresním soudem a krajským soudem odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi, a vypořádal se i s odkazy stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích přitom jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a reagují na samou podstatu námitek stěžovatele.
12. Jde-li o samotný obsah závěrů obecných soudů, pro Ústavní soud je rozhodné, že se obecné soudy soustředily na zjištění, zda stěžovatelem akcentované negativní důsledky ublížení na zdraví v jeho sféře nemohou vést ke zvýšení náhrady za tzv. bolestné či přiznání náhrady za tzv. jinou nemajetkovou újmu. Je sice pravdou, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k oprávněnosti odškodnění tzv. jiné nemajetkové újmy za mimořádné okolnosti, které mohou vést k přiznání takového nároku, považuje i "sportovní utkání, nebo jiné pro poškozeného významné aktivity"; nosnými závěry napadených rozhodnutí jsou však mimo jiné úvahy obecných soudů, proč stěžovatelem zmeškané příležitosti za takové okolnosti považovat nelze. Podle obecných soudů zmeškané aktivity nejsou ničím mimořádné zejména s ohledem na to, že stěžovatel se motorismu již nevěnuje na profesionální úrovni. Dané úvahy přitom jsou řádně odůvodněny, vycházejí z náležitě posouzených okolností posuzované věci a významu aktivit pro stěžovatele (nahodilost aktivit, neaktuálnost vývoje součástky, na kterém se stěžovatel podílel), nepředstavují exces a nejsou důsledkem libovůle či svévole. Dané závěry je proto nutné považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z týchž důvodů nebylo povinností Nejvyššího soudu předložit věc velkému senátu; právní závěry napadeného usnesení nestojí v kontrapozici se závěry jeho jiných rozhodnutí.
13. Jde-li o odkazy stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně skutkově odlišil nyní posuzovanou věc a věci odkazované. Trvá-li stěžovatel v ústavní stížnosti na porušení principu plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví v jeho věci, je nutné uvést, že napadená rozhodnutí uvedený princip nepopírají. Rozhodné je, že obecné soudy řádně zhodnotily, zda nemožnost účastnit se určitých aktivit v důsledku ublížení na zdraví stěžovatele představuje natolik výjimečné okolnosti (zda mohly být pro stěžovatele natolik významné), aby opodstatnily přiznání samostatného nároku na náhradu tzv. jiné nemajetkové újmy; o to v nyní posuzované věci jde. Uvedený princip nelze interpretovat tak, že každý nárok poškozeného uplatněný v souvislosti s újmou na zdraví je bez dalšího důvodný a musí být uspokojen.
14. Odkazuje-li konečně stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16, jeho nosné závěry se v tomto směru týkají požadavku, aby Nejvyšší soud neodmítl dovolání pro vady tehdy, spočívá-li dovoláním napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. To však není případ nyní posuzované věci, poněvadž Nejvyšší soud dovolání stěžovatele neodmítl pro vady, nýbrž v souladu se závěry uvedeného nálezu posuzoval jeho přípustnost, a to i optikou stěžovatelem akcentovaných otázek vztahujících se k ochraně základních práv a svobod. Stěžovatel proto z uvedeného nálezu dovozuje pro nyní posuzovanou věc závěry, které z něj neplynou.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu