ECLI:CZ:US:2022:1.US.93.22.1
sp. zn. I. ÚS 93/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 335/2021-288 ze dne 28. 12. 2021 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 206 EXE 5572/2017-270 ze dne 15. 10. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel (jako povinný) podal k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen „okresní soud“) návrh na odložení provedení exekuce, který byl usnesením okresního soudu č. j. 206 EXE 5572/2017-262 ze dne 15. 10. 2021 zamítnut. Uvedené usnesení potvrdil Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením.
2. V záhlaví citovaným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vyzván, aby ve stanovené lhůtě doplnil svůj návrh na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 206 EXE 5572/2017 o skutečnosti a důkazy v usnesení specifikované.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost byla v části proti usnesení odvolacího soudu podána včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (s výhradou uvedenou v bodu 9), a je přípustná (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. V části směřující proti usnesení okresního soudu jde o nepřípustný návrh, neboť jím stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, jímž byl vyzván k doplnění svého podání, které nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé a není proti němu přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; nejde tedy o pravomocné rozhodnutí ve věci samé, proti němuž by byla přípustná ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3384/13 ze dne 3. 12. 2013; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud nadto poukazuje na skutečnost, že předmětné usnesení bylo vydáno ve věci návrhu na zastavení exekuce, ačkoli napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno ve věci návrhu na odložení provedení exekuce, tedy v jiném řízení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele odvolací soud nesprávně potvrdil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl, že se návrhu na odklad exekuce nevyhovuje, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky. Obecné soudy nevzaly dostatečně v potaz, že stěžovatel poukázal na dluhy spadající do společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice, které však podle vedlejší účastnice součástí jejich společného jmění nejsou; provedením exekuce by tak byli zkráceni v ústavní stížnosti uvedení věřitelé. Obecné soudy dále nezohlednily, že stěžovatel dlužné výživné vedlejší účastnici platí (a platil), a to sám nebo prostřednictvím třetích osob. Napadené usnesení odvolacího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné a zatížené libovůlí, neboť nebyly provedeny navržené důkazy a toto neprovedení nebylo řádně odůvodněno, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení odvolacího soudu zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Stěžovatelova argumentace představuje především obecný nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu v rovině podústavního práva, aniž by stěžovatel blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu odvolací soud řádně a přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně; učinil tak přitom způsobem, jemuž není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel neuvedl žádný nový konkrétní údaj, jakým způsobem mělo být dlužné výživné vedlejší účastnici uhrazeno (nad rámec úhrad učiněných do 17. 1. 2019, kterými se obecné soudy již pravomocně zabývaly), ani nenavrhl žádné důkazy, jimiž by mohlo být prokázáno, že vymáhané výživné bylo opravdu hrazeno (viz bod 7 usnesení). Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, k jakým konkrétním tvrzením odvolací soud nepřihlédl a které navržené důkazy neprovedl. Z argumentace týkající se společného jmění manželů pak není patrné, jakým způsobem souvisí s nyní projednávanou věcí, tj. návrhem na odložení provedení exekuce.
9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vad přiložené plné moci, která nebyla plně v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 403/01 ze dne 22. 10. 2001 (U39/24 SbNU 557); obdobně vůči stěžovateli viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 769/20 ze dne 31. 3. 2020].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu