ECLI:CZ:US:2022:1.US.939.22.1
sp. zn. I. ÚS 939/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti B. G. M. holding a. s., sídlem Žernovská 1316/6, Praha 10 - Strašnice, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. února 2022 č. j. 49 EXE 1424/2021-134, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Česká exportní banka, a. s., sídlem Vodičkova 701/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-venkov (dále jen "soudní exekutor") vede na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 5. 2021 č. j. 49 EXE 1424/2021-21 exekuci k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice vůči stěžovatelce ve výši 5 337 994,87 USD s příslušenstvím. Dne 9. 6. 2021 soudní exekutor zaslal stěžovatelce výzvu ke splnění vymáhané povinnosti a úhradě části nákladů exekuce (v celkové výši 172 786 690,05 Kč) ve stanovené třicetidenní lhůtě. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě postupně uvedenou částku uhradila.
2. Soudní exekutor následně příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 6. 2021 č. j. 137 EX 8379/21-54 uložil stěžovatelce zaplatit celkem 3 538 488 Kč jako svou odměnu (ve výši 2 922 620 Kč), náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty. Soudní exekutor vycházel při určení výše nákladů z částky 169 523 000 Kč, svou odměnu mimo jiné snížil o 50 % podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 300/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif").
3. Obvodní soud k námitkám stěžovatelky usnesením ze dne 6. 8. 2021 č. j. 49 EXE 1424/2021-76 změnil uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce činí celkem 709 398,80 Kč. Podle obvodního soudu odměna soudního exekutora byla nepřiměřeně vysoká i po 50% snížení a za přiměřenou považoval 10% odměnu ve výši 584 530 Kč. Svoje rozhodnutí opřel mimo jiné o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3401/2017.
4. Ústavní soud k ústavní stížnosti soudního exekutora uvedené usnesení obvodního soudu zrušil nálezem ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2353/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pro porušení ústavně zaručených práv soudního exekutora podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu platné právní předpisy nesvěřují exekučnímu soudu pravomoc "jakési druhotné moderace odměny soudního exekutora" podle jeho uvážení. Takový postup je sice možný na základě judikatury, ovšem toliko ve výjimečných a odůvodněných případech; v nyní posuzované věci však podmínky pro (další) mimořádné snížení odměny soudního exekutora dány nebyly; obvodní soud neměl vůči postupu soudního exekutora žádné připomínky, jeho postup nebyl vadný, nařízení exekuce bylo důvodné, a výrazné ponížení odměny proto nebylo namístě.
5. Obvodní soud poté v novém řízení napadeným usnesením potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 6. 2021. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka uhradila vymáhanou povinnost ve stanovené lhůtě 30 dní od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, a proto bylo namístě odměnu exekutora snížit o 50 % podle §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu. Obvodní soud respektoval, že podle Ústavního soudu nejsou v nyní posuzované věci dány důvody k dalšímu snížení odměny a na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 odkázal. Nadto obvodní soud uvedl, že stěžovatelka měla dostatečnou lhůtu pro dobrovolné plnění před zahájením exekučního řízení. Sama se snažila lhůtu prodlužovat, např. úschovou peněz pouze ve výši jistiny. Konečně podle obvodního soudu vedlejší účastnice neuplatnila svoje právo na výkon rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy; stěžovatelka nesplnila povinnost, která jí byla uložena, musela si být vědoma, že nedošlo k další dohodě s vedlejší účastnicí a že je v prodlení s plněním závazku již od roku 2013, a musela proto předpokládat, že dojde k výkonu rozhodnutí. Měla-li stěžovatelka za to, že šlo o šikanózní návrh, mohla to tvrdit v exekučním řízení jako důvod pro zastavení exekuce, což však neučinila.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2353/21 zrušil původní usnesení obvodního soudu ze dne 6. 8. 2021 zejména pro nedostatky odůvodnění. Nosnými závěry uvedeného nálezu není, že další (druhotné) mimořádné snížení odměny soudního exekutora je v nyní posuzované věci a priori neústavní. To stěžovatelka dovozuje zejména ze znění jeho bodu 35 ("rozhodnutí exekučního soudu neuvádí žádné výjimečné okolnosti, jež by byly způsobilé splnit podmínky pro další snížení ... ") a bodu 39 in fine (" ... exekuční soud své rozhodnutí zatížil, byť nikoli ve zlé víře, prvkem ústavně zapovězené libovůle"). Stěžovatelka proto tvrdí, že obvodní soud pouze "přenesl" ústavněprávní deficit "na druhou stranu", poněvadž ani nyní napadené usnesení není dostatečně odůvodněno.
2. Podle stěžovatelky napadené usnesení postrádá úvahy, proč je třeba považovat odměnu soudního exekutora v přiznané výši za ústavně konformní, a to tím spíše, jde-li o rozhodnutí, proti kterému není přípustné odvolání (srov. bod 25 in fine nálezu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19). Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3005/21, ve kterém Ústavní soud akceptoval odměnu soudního exekutora ve výši 8 107 Kč, přestože šlo o vymáhané plnění ve výši 100 000 USD a rozsah exekuční činnosti byl obdobný jako v nyní posuzované věci. Soud v odkazované věci přitom opřel svoje rozhodnutí o judikaturu Ústavního soudu, kterou obvodní soud v nyní posuzované věci nezohlednil. Takovou povinnost přitom má, aniž se jí stěžovatelka musela dovolávat [srov. bod 18 nálezu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481)].
3. Stěžovatelka dále namítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, poněvadž v námitkách tvrdila výjimečné okolnosti, pro které bylo možné odměnu soudního exekutora (podruhé mimořádně) snížit; do poslední chvíle před zahájením exekuce probíhala intenzivní jednání k uzavření dohody o narovnání, stěžovatelka byla po celou dobu připravena dluh zaplatit a odměna neodpovídá skutečné činnosti soudního exekutora. Soud se přitom vždy musí vypořádat s výhradami uplatněnými v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (srov. bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 3302/19). Stěžovatelka trvá na tom, že z týchž důvodů je odměna soudního exekutora nepřiměřeně vysoká. Konečně stěžovatelka odkazuje na nálezy ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127), ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2888/07 (N 84/49 SbNU 205) a ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 1413/10 (N 250/59 SbNU 555) týkající se hodnocení zavinění zastavení exekuce buďto oprávněným, nebo povinným. Stěžovatelka z uvedených nálezů dovozuje, že obvodní soud měl zkoumat, do jaké míry se vedlejší účastnice jako oprávněná podílela na vzniku nákladů exekuce v nyní posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
1. Oprávněnost námitek stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti v prvé řadě závisí na interpretaci nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21, jímž Ústavní soud zrušil původní usnesení obvodního soudu, kterým obvodní soud odměnu soudního exekutora dodatečně snížil nad rámec polovičního snížení podle exekučního tarifu. Nelze však stěžovatelce přisvědčit, že Ústavní soud v uvedeném nálezu obvodnímu soudu vytknul toliko nedostatky odůvodnění zrušeného rozhodnutí (error in procedendo). Nešlo o situaci, kdy z odůvodnění nebylo zřejmé, z jakých důvodů obvodní soud vyšel, Ústavní soud s jeho závěry věcně polemizoval. To lze usoudit již z úvodní pasáže k aplikaci judikaturních východisek na posuzovanou věc v bodu 26 in fine uvedeného nálezu, kde Ústavní soud uvádí, že "[ú]vahy, pro které [obvodní soud druhotně snížil odměnu soudního exekutora], ovšem Ústavní soud z následujících důvodů ústavně konformními neshledal". Obdobné Ústavní soud vyjádřil v bodu 27 in fine odůvodnění. Hodnocení konkrétních okolností posuzované věci se Ústavní soud dále věnoval v bodech 35 až 37 odůvodnění, včetně (například) hodnocení námitek stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce či toho, zda soudní exekutor při exekuci pochybil.
2. Naopak, toliko z pasáží nálezu, kterých se stěžovatelka dovolává (srov. shora sub 7), nelze dovozovat, že Ústavní soud své výtky směřoval toliko proti odůvodnění tehdy napadeného usnesení. Ústavní soud sice skutečně zdůraznil, že obvodní soud "neuvedl žádné výjimečné okolnosti ... ". Ústavní soud se však v témže odstavci v následujících větách uchyluje k interpretaci důvodů, které obvodní soud uvedl, a jejich věcnému hodnocení. Stěžovatelka proto zdůrazňované pasáže vykládá izolovaně a bez návaznosti na další text odůvodnění. Obdobné se uplatní u části odůvodnění, podle které Ústavní soud shledal, že obvodní soud zatížil své rozhodnutí prvkem "zapovězené libovůle"; taková ústavněprávní vada odpovídá i vadám interpretace a aplikace práva, nikoli nutně vadám odůvodnění procesního charakteru (viz sub 12). Nález sp. zn. I. ÚS 2353/21 je proto třeba interpretovat tak, že Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal neústavní druhotné snížení odměny soudního exekutora za podmínek, které obvodní soud předestřel v rozhodnutí ze dne 6. 8. 2021.
3. Ve smyslu povinnosti orgánů veřejné moci respektovat závazný právní názor podle čl. 89 odst. 2 Ústavy (což ostatně Ústavní soud zdůraznil v bodu 40 in fine daného nálezu) měl obvodní soud v zásadě dvě možnosti, jak v novém řízení postupovat (směrem ke druhotnému snížení odměny exekutora). Zaprvé, měl možnost znovu rozhodnout o (druhotném) snížení odměny exekutora. Jeho povinností by však za takové situace bylo nalézt a formulovat dostatečné důvody, které ve zrušeném rozhodnutí nevyjádřil. Zadruhé, obvodní soud měl možnost ponechat odměnu ve výši určené dříve soudním exekutorem, poněvadž důvody, které dříve uvedl v napadeném rozhodnutí, optikou ústavně zaručených práv a svobod soudního exekutora neobstály.
4. Obvodní soud proto nepochybil toliko tím, zvolil-li možnost uvedenou zadruhé, a ponechal-li odměnu ve výši, jakou určil soudní exekutor. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že obvodní soud měl za daných okolností povinnost respektovat i další ústavněprávní východiska rozhodování o odměně soudního exekutora, včetně povinnosti svoje rozhodnutí odůvodnit tak, aby dostálo ústavním požadavkům řádně vedeného soudního řízení. Napadené usnesení však těmto požadavkům dostálo.
5. Z napadeného rozhodnutí lze seznat, z jakého důvodu je výsledná odměna soudního exekutora přiměřená; to se podává již z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21, na nějž obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal (srov. zejména body 35 až 38 nálezu, ve kterých se Ústavní soud mimo jiné vypořádává i s argumentací stěžovatelky). Obvodní soud se nad rámec odkazu na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 (který je nutné za podmínek nyní posuzované věci považovat za ústavně konformní způsob odůvodnění, je-li srozumitelný a reaguje na samou podstatu námitek účastníků řízení) uvedl i další důvody, proč považoval odměnu za přiměřenou (srov. sub 6).
6. Jde-li o odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3005/21, nejde zaprvé o věc, která nese srovnatelné rysy. V odkazované věci nešlo o použití druhotného mimořádného snížení odměny soudem nad rámec použití §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu jako v nyní posuzované věci. V nyní posuzované věci jde právě o to, jak nastínil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 (srov. jeho body 24 a 33), že odměna soudního exekutora je již jednou snížena o jednu polovinu při splnění vymáhané povinnosti povinným ve lhůtě stanovené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti; právě tato skutečnost limituje exekuční soud v úvahách, zda může odměnu exekutora dále snížit.
7. Zadruhé se stěžovatelka dovolává usnesení, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Jde přitom jak o závaznost usnesení Ústavního soudu, již takové rozhodnutí postrádá, tak zejména (ve smyslu předvídatelnosti práva a jednoty aplikační praxe) o to, že závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 3005/21 nelze z povahy řízení o ústavní stížnosti interpretovat bez dalšího tak, že opačné závěry, než které Ústavní soud v daném usnesení aproboval jako ústavně konformní, ústavnímu pořádku odporují [k relevanci usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné srov. body 38 a 39 nálezu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373)].
8. Dále se obvodní soud v napadeném usnesení vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky uplatněnými v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Probíhající jednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a "připravenost" stěžovatelky nic nemění na tom, že vymáhanou povinnost splnila až se zahájením exekuce, což obvodní soud v napadeném usnesení zdůraznil. Poměr mezi odpovědností soudního exekutora a jeho skutečnou činností odráží 50% snížení jeho odměny podle §11 odst. 1 exekučního tarifu. Odkazuje-li konečně stěžovatelka na nálezovou judikaturu k procesnímu zavinění zastavení exekuce (sub 9 in fine), jde o odkazy nepřiléhavé, poněvadž na takových úvahách napadené usnesení nespočívá. Nejde o to, kdo má hradit náklady exekuce, nýbrž o výši odměny soudního exekutora.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu