ECLI:CZ:US:2022:1.US.962.22.1
sp. zn. I. ÚS 962/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti TERTIUS Housing s.r.o., K. J. Erbena 109/26, Most, zastoupené Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem Krčská 981/50, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2022 č. j. 11 Co 190/2021-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla účastnicí řízení o určení vlastnického práva k bytové jednotce. Okresní soud v Mostě se v řízení zabýval tím, zda došlo v důsledku dražby k přechodu vlastnického práva. Dospěl k závěru, že k doručování usnesení o příklepu došlo za trvání insolvenčního řízení ve věci žalobkyně a soud proto nemohl k tomuto opatření přihlížet. Usnesení o příklepu tedy nenabylo právní moci a stěžovatelka se nemohla stát vlastnicí dané nemovitosti. Okresní soud tedy žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř. a uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni náklady řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem výrok o nákladech řízení potvrdil.
Stěžovatelka namítá, že soudy měly o nákladech soudního řízení rozhodnout podle §143 o. s. ř., tedy tak, že přestože nebyla úspěšná ve věci samé, má právo na náhradu nákladů řízení, protože svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, popř. podle §150 o. s. ř., tj. nepřiznat žalobkyni náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných. Soudy podle názoru stěžovatelky nepřihlédly ke specifickým okolnostem předmětného soudního řízení, které nebylo zapříčiněno zaviněním stěžovatelky, ale pochybením exekučního soudu. Stěžovatelka se oprávněně domnívala, že jí vlastnické právo k dané nemovité věci svědčí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Krajský soud řádně odůvodnil, proč v dané věci rozhodl o náhradě nákladů řízení na základě zásady úspěchu ve věci a nepřistoupil k moderaci nákladů řízení podle §150 o. s. ř. nebo nepřiznal náhradu nákladů řízení neúspěšné straně podle §143 o. s. ř. Žalobkyně neměla povinnost informovat soudního exekutora před započetím dražby o zahájení insolvenčního řízení. To si měl zjistit sám exekutor a tuto možnost měla i stěžovatelka nahlédnutím do veřejně přístupného insolvenčního rejstříku. Vynaložením náležité obezřetnosti tak mohla předejít vzniklé situaci před konáním dražby v exekučním řízení. Ústavní soud připomíná, že moderace nákladů řízení či přiznání náhrady nákladů neúspěšnému účastníkovi představují výjimky z obecného pravidla zásady úspěchu ve věci, a jako s takovými by s nimi také mělo být nakládáno.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí bylo patřičně odůvodněno, soud srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu