ECLI:CZ:US:2022:1.US.972.22.2
sp. zn. I. ÚS 972/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 663/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1246/2021-295 ze dne 12. ledna 2022 a Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 138/2021 ze dne 15. července 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 39 T 3/2021-224 ze dne 6. dubna 2021 stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 48 měsíců, s povinností během zkušební doby nahradit způsobenou škodu, a povinnost zaplatit poškozené 1 100 000 Kč; v ostatním byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") citovaným usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že závěry obecných soudů o naplnění skutkové podstaty nejsou založeny na správném vyhodnocení důkazů.
3. Stěžovatel tvrdí, že prodával svoje vozidlo, nikoliv vozidlo jiného majitele jemu svěřené, k čemuž dodal kupní smlouvu, kterou ale obecné soudy nesprávně vyhodnotily. Podle stěžovatele původní prodávající uzavřel dvě smlouvy, nejprve s ním, a poté i s poškozenou a bez ohledu na fakt, že kupní cenu zaplatila poškozená, je stěžovatel přesvědčen, že se stal vlastníkem. Tomu svědčí i doklady, neboť vyvézt vozidlo ze Švýcarska nemůže nikdo jiný než majitel a on byl tím, kdo vozidlo dovezl do České republiky. Dovodily-li obecné soudy, že kupní smlouva uzavřena mezi původním vlastníkem a stěžovatelem nebyla míněna vážně, nebyl takový závěr prokázán a existují-li mezi stěžovatelem a poškozenou i další spory, neměla by být výpověď jednatele poškozené zcela přijata a výpověď stěžovatele zcela odmítnuta. V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel měl pro poškozenou vyjednat s původním vlastníkem ve Švýcarsku zakoupení vozidla. Jednatel poškozené osobně podepsal smlouvu, zaplatil kupní cenu a pověřil stěžovatele zajištěním převozu do České republiky; zde stěžovatel vozidlo nejprve zaregistroval na svou známou a následně je prodal další osobě, aniž by o takovém postupu poškozená věděla a obdržela výtěžek z prodeje. Stěžovatel od počátku tvrdil, že byl-li vlastníkem automobilu, nemůže být stíhán za zpronevěru svého vlastnictví; jeho obhajobou se obecné soudy zabývaly, avšak neuvěřily jí. Jakkoliv stěžovatel doložil původní kupní smlouvu již nalézacímu soudu, její obsah vyhodnotil až odvolací soud, neboť teprve jemu byl předložen její kompletní úřední překlad. Nebyla však vyhodnocena způsobem, který stěžovatel očekával a odvolací soud z ní naopak dovodil možný pokus získat vozidlo zaplacené poškozenou pro sebe. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval nabytím vlastnictví vozidla a také uzavřel, že z provedených důkazů jednoznačně plyne, že vlastníkem se stala poškozená; obecné soudy se zabývaly objektivní stránkou trestného činu a vyvodily závěry, které stěžovatel považuje za nesprávné a brojí proti nim.
5. Právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy stanoví okolnosti, za nichž probíhá soudní řízení, neposkytuje žádnému účastníkovi řízení záruku, že výsledek bude odpovídat jeho očekávání. Úkolem obecných soudů je zjišťování a hodnocení skutkového stavu, aplikování příslušného právního institutu řádné odůvodnění svých závěrů. Ústavní soud může zasáhnout jen v případě nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či svévolné. Taková situace v projednávané věci nenastala.
6. Obecné soudy důkladně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, na základě jakých důkazů učinily závěr o jeho vině, trestu a povinnosti k náhradě škody. Stěžovatel i v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu a předkládá argumenty, s nimiž se již obecné soudy srozumitelně a dostatečně vypořádaly. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv; ani jeho nespokojenost s výsledkem řízení není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu