ECLI:CZ:US:2022:1.US.977.22.1
sp. zn. I. ÚS 977/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Z., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2022 č. j. 24 Cdo 1710/2020-1712, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 39 Co 399/2015-1637 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. května 2015 č. j. 44 C 4/2012-1308, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2015 č. j. 44 C 4/2012-1351, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) P. C., 2) M. C., 3) R. H. a 4) M. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že matka stěžovatelky (dále jen "zůstavitelka") zemřela dne 15. 2. 1997. Jejími zákonnými dědici byli stěžovatelka a její bratr (právní předchůdce vedlejších účastníků). Zůstavitelka za svého života sepsala listinu o vydědění stěžovatelky a závěť, kterou pozůstalost rozdělila mezi bratra stěžovatelky a svého vnuka [vedlejšího účastníka a)]. Stěžovatelka se následně domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") určení, že je dědičkou zůstavitelky, a že vedlejší účastníci nejsou dědici zůstavitelky, poněvadž závěť a listina o vydědění sepsané zůstavitelkou jsou neplatné pro její duševní nezpůsobilost a vydědění stěžovatelky není důvodné.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) určil, že stěžovatelka je dědičkou zůstavitelky, ve zbylé části žalobu zamítl. Podle obvodního soudu zůstavitelka netrpěla v době posuzovaných právních jednání psychickou poruchou, která ji činila nezpůsobilou je učinit. Vyšel přitom ze znaleckého a odborného zkoumání psychického stavu zůstavitelky v rozhodné době; posudek nejprve vypracovali doc. MUDr. Dušek a PhDr. Kubíčková. Dva revizní znalecké posudky dále vypracovaly kolektivy znalců Psychiatrického centra Praha a Fakultní nemocnice Olomouc. Znalci doc. MUDr. Dušek a PhDr. Kubíčková sice dospěli k závěru, že zůstavitelka trpěla psychickou poruchou na základě mozkové arteriosklerózy, která jí bránila rozpoznat důsledky jednání a kriticky hodnotit situaci, dva revizní ústavní znalecké posudky však uvedené závěry popřely, mimo jiné proto, že původní znalci přecenili pitevní nález mozkové arteriosklerózy a nevycházeli z vyjádření lékařů, kteří měli se zůstavitelkou za jejího života osobní kontakt. Obvodní soud rovněž provedl výslech zpracovatelů dvou revizních znaleckých posudků a dále provedl důkaz znaleckým posudkem posléze zadaným stěžovatelkou (vypracovaný Psychiatrickou léčebnou Bohnice); nevycházel z něj však, poněvadž posudek nebyl zpracován na základě znalosti všech podkladů a nemohl zpochybnit závěry již provedeného znaleckého zkoumání, o jehož objektivitě nebyly pochybnosti. Konečně obvodní soud shledal, že pro vydědění stěžovatelky nebyly dány důvody.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v odvolacím řízení změnil napadený rozsudek obvodního soudu co do formulace některých výroků, ve věci samé jej potvrdil. Městský soud zdůraznil, že revizní znalecké posudky akcentovaly zejména skutečnost, že žádný lékař při vyšetření zůstavitelky za jejího života neshledal žádný ze symptomů zpochybňující její duševní způsobilost právně jednat. Zůstavitelka přitom byla pod častým lékařským dohledem. Zpracovatelé posudků své závěry obhájili na jednání před soudem. Výslech zpracovatele, resp. zpracovatelů znaleckého posudku předloženého později stěžovatelkou byl nadbytečný, což obvodní soud řádně zdůvodnil (jeho zpracovatelé vycházeli z kusých informací a dosavadní znalecké zkoumání již bylo vyčerpávající).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky (vedle dalších dovolání prvního vedlejšího účastníka, třetí vedlejší účastnice a čtvrtého vedlejšího účastníka) odmítl, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu se městský soud nedopustil libovůle, akceptoval-li neprovedení výslechu hlavního zpracovatele znaleckého posudku zadaného stěžovatelkou. Ze spisu se totiž nepodává, že stěžovatelka pořídila kopie kompletní spisové dokumentace, přestože jinak jsou záznamy o nahlédnutí do spisu řádně žurnalizovány. Napadený rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, poněvadž městský soud řádně vysvětlil, z jakých důvodů akceptoval upuštění od výslechu zpracovatele stěžovatelkou zadaného znaleckého posudku. Je z něj dále patrné, z jakých skutkových zjištění městský soud vycházel, z jakých nikoli, a jaký význam jednotlivým důkazům přiložil.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy postupovaly chybně, neprovedly-li výslech zpracovatele jí zadaného znaleckého posudku, přestože pro takový postup nebyly dány předpoklady podle zákona. Stěžovatelka zdůrazňuje, že městský soud v napadeném rozsudku zaměnil neprovedení samotného znaleckého posudku a výslechu jeho zpracovatele, přestože samotný znalecký posudek obvodní soud jako listinný důkaz provedl; obvodní soud zamítnul toliko provedení výslechu zpracovatele znaleckého posudku, nikoli provedení samotného znaleckého posudku v listinné podobě.
2. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud chybně vycházel z toho, že městský soud akceptoval neprovedení výslechu znalce pro nedostatek podkladů pro vypracování znaleckého posudku; městský soud ve skutečnosti akceptoval postup obvodního soudu z důvodu, že obvodní soud neměl na základě hodnocení provedených důkazů pochybnosti o správnosti dříve vyslovených závěrů v revizních znaleckých posudcích. Nejvyšší soud se proto v důsledku takové interpretace napadeného rozsudku městského soudu nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelky. Stěžovatelka přitom poukazovala na to, že v její věci nešlo o odůvodněný případ upuštění od výslechu znalce podle §127 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, poněvadž nešlo o jednoduché skutečnosti, závěry znaleckého posudku odporovaly dříve provedeným důkazům a stěžovatelka s takovým postupem nesouhlasila. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu proto není dostatečné.
3. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že jí zadaný znalecký posudek nevycházel z úplné spisové dokumentace; ze samotného znaleckého posudku (jeho seznamu příloh) se podává, že zpracovatelé měli k dispozici kompletní spisovou dokumentaci. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly se závěry znalců doc. MUDr. Duška a PhDr. Kubíčkové, podle kterých zůstavitelka nebyla v době sepsání posuzovaných listin způsobilá právně jednat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Těžištěm argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že obecné soudy upustily od výslechu hlavního zpracovatele znaleckého posudku, který stěžovatelka zadala a předložila pro účely zjištění, zda zůstavitelka v době pořízení závěti a sepsání listiny o vydědění byla (ne)způsobilá pro duševní poruchu právně jednat. Jak se přitom podává již z napadeného rozsudku obvodního soudu, výslech znalce obvodní soud neprovedl mimo jiné pro chybějící podklady pro znalecké zkoumání, což výslovně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Jak městský soud, tak (zejména) Nejvyšší soud tento důvod v dalším řízení akceptovaly a k námitkám stěžovatelky se jím zabývaly. Odůvodnění jejich napadených rozhodnutí proto v tomto směru nepřezkoumatelné není.
3. Jde-li o samotné podmínky upuštění od výslechu znalce, lze souhlasit se stěžovatelkou, že takový procesní postup je výjimečný. Znalecký posudek je důkazní prostředek zásadně založený na prvku ústnosti (výslechu znalce). Výjimečně, odůvodní-li soudy svůj postup, mohou provést tento důkaz, aniž by znalce vyslechly. Je přitom legitimní, že takovou výjimečnou situací může být i rozsah předchozího dokazování k dané problematice, včetně provedených výslechů více znalců či odůvodněná nadbytečnost (srov. bod 8 usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1928/19 či usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 922/21; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Tyto důvody ostatně akcentoval i městský soud v napadeném rozsudku; v nyní posuzované věci byl "středobodem" dokazování právě duševní stav zůstavitelky v době pořízení závěti a sepsání listiny o vydědění, byly provedeny čtyři znalecké posudky (včetně posledního posudku vypracovaného na objednávku stěžovatelky), z toho dva ústavní a bylo vyslechnuto více znalců, kteří se vypořádali i s dřívějšími opačnými závěry odborného a znaleckého zkoumání. Stejně tak je legitimní úvaha obvodního soudu (akcentovaná městským soudem a později potvrzená Nejvyšším soudem, viz sub 14 in fine), že znalecký posudek zadaný stěžovatelkou nemůže mít náležitou vypovídací hodnotu, nevycházel-li kolektiv zpracovatelů z dostatečné spisové dokumentace (při již řádně provedeném rozsáhlém a dostatečném znaleckém zkoumání).
5. Jde-li o hodnocení věci Nejvyšším soudem v napadeném usnesení, Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za adekvátní významu námitek stěžovatelky, a proto ústavně konformní. Nejvyšší soud vypořádal tyto námitky v intencích svěřených mu občanským soudním řádem, soustředil-li se na právní posouzení věci. Zejména se zabýval obvodním soudem deklarovanými důvody upuštění od výslechu zpracovatele znaleckého posudku předloženého navrhovatelkou z hlediska, zda kolektiv znalců jím vedený skutečně mohl mít k dispozici dostatečné podklady, a dovodil, že žalobkyní položená otázka, zda bylo možno upustit od výslechu zpracovatele znaleckého posudku, přípustnost dovolání nezakládá, a že tuto přípustnost nezakládají ani další stěžovatelkou v dovolání položené otázky. Jeho závěry přitom jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a nejsou důsledkem libovůle či svévole. Stěžovatelka oproti tomu v ústavní stížnosti toliko opakuje tytéž námitky, které uváděla již v předchozích fázích řízení, a proto Ústavní soud nemá důvod dané závěry blíže zpochybňovat, zejména jde-li o závěr o neúplné spisové dokumentaci, ze které měli znalci vycházet. Nejvyšší soud poukázal na to, že ze soudního spisu se podává, že stěžovatelka či zpracovatelé jí zadaného znaleckého posudku nepořídili kopie spisové dokumentace v potřebném rozsahu, čímž tvrzení stěžovatelky zpochybnil závěry opřenými o zjištění ze spisu. Přesto stěžovatelka na argumentaci Nejvyššího soudu nereaguje věcně, opakuje táž tvrzení a s podstatou argumentace Nejvyššího soudu se míjí. Nejvyšší soud také potvrdil, že obvodní soud důkaz znaleckým posudkem předloženým stěžovatelkou provedl. Za tohoto stavu záměna neprovedení samotného znaleckého posudku a výslechu jeho zpracovatele městským soudem namítaná stěžovatelkou nemá ani podle Ústavního soudu podstatný význam a nemůže zakládat pochybení ústavní relevance, zvláště akceptoval-li městský soud postup obvodního soudu o neprovedení výslechu zpracovatele tohoto znaleckého posudku i z důvodu, že obvodní soud neměl na základě hodnocení provedených důkazů pochybnosti o správnosti dříve vyslovených závěrů v revizních znaleckých posudcích.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu