ECLI:CZ:US:2022:2.US.1004.22.1
sp. zn. II. ÚS 1004/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2022, č. j. Aprk 2/2022-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich základního práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů.
2. Stěžovatelé podali dne 11. 10. 2021 správní žalobu ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 97/2021, kterou se domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu - Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. S- JMK 118639/2021 OÚPSŘ, č. j. JMK 137001/2021.
3. Před Nejvyšším správním soudem se stěžovatel jako navrhovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), konkrétně vydání rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 97/2021.
4. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší správní soud o tomto návrhu stěžovatele dle §174a zákona o soudech a soudcích a posoudil jej jako nedůvodný.
5. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že krajský soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 25. 10. 2021, č. j. 62 A 97/2021-21, k zaplacení soudního poplatku, a přípisy z téhož dne je poučil o složení senátu a možnosti namítat podjatost. Přípisem ze dne 2. 11. 2021 pak vyzval žalovaného k předložení správních spisů, svého vyjádření a poučil jej o složení senátu a možnosti namítat podjatost soudců. Stejného dne vyrozuměl o probíhajícím řízení i osoby zúčastněné na řízení. Vyjádření žalovaného, které bylo krajskému soudu doručeno dne 2. 12. 2021, bylo stěžovatelům přeposláno s přípisem dne 7. 1. 2022, ve kterém byli zároveň vyzváni k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Následná replika stěžovatelů ze dne 20. 1. 2022 byla žalovanému přeposlána dne 17. 2. 2022.
6. Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu krajského soudu dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh není oprávněný, a proto jej podle §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích zamítl. Nutné úkony potřebné k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí, činil dle kasačního soudu krajský soud řádně. Nepostupoval v řízení nikterak v rozporu s požadavky spravedlivého procesu, které obecně nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Posuzovaná věc nespadá do přednostního režimu, a proto je dle kasačního soudu nutné respektovat pořadí napadlých věcí.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé spatřují porušení svého ústavně zaručeného práva na rozhodnutí ve věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že Nejvyšší správní soud neposoudil situaci v jejich řízení u krajského soudu jako průtahy v řízení a nevyhověl jejich návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Je zjevné, že krajský soud nečiní žádné relevantní úkony, ale hodlá dlouhou dobu vymýšlet složitou myšlenkovou konstrukci, jak žalobu stěžovatelům zamítnout. Stěžovatelé vyjádřili celkovou skepsi nad rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu v otázce průtahů. Po Ústavním soudu požadují, aby neprodleně ukončil zamezování stěžovatelů v přístupu k soudním institucím v řízeních, které stěžovatelé nyní vedou před správními soudy.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla podána včas. Účastníkem řízení před kasačním soudem však byl pouze stěžovatel, nikoliv stěžovatelka.
9. Ústavní stížnost lze podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Jelikož stěžovatelka není oprávněnou osobou v řízení o této ústavní stížnosti, Ústavní soud její návrh odmítl jako nepřípustný, a to pro nevyčerpání opravných prostředků.
10. Návrh stěžovatele byl podán oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, pročež je jeho ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
13. Úkolem Ústavního soudu v tomto řízení je přezkoumat napadené usnesení Nejvyššího správního soudu. Judikatura Ústavního soudu staví na objektivním pojmu průtahů, které musí být po určité době konstatovány i bez ohledu na množství napadlých věcí, organizaci daného soudu či jeho nedostatečné administrativní a technické zázemí [např. nálezy ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 660/03 (N 24/32 SbNU 219), ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04 (N 46/36 SbNU 487), nebo ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377)]. V projednávané věci nicméně nedošlo k překročení limitní doby, která by znamenala neúnosnou délku řízení u Krajského soudu v Brně.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustný návrh pro nevyčerpání opravných prostředků podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; návrh stěžovatele pak podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu