ECLI:CZ:US:2022:2.US.1036.22.1
sp. zn. II. ÚS 1036/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Vladimírem Pelcem, advokátem, sídlem v Praze, Náplavní 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 23/2021-7198 ze dne 16. 12. 2021 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 6/2021 ze dne 31. 8. 2021 o nevyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudce (člena senátu) rozhodujícího v odvolacím řízení v trestní věci stěžovatele a dalších spoluobviněných, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2018, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu jako soudu stížnostního. Jím byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost proti prvně uvedenému rozhodnutí vrchního soudu. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi ustáleně judikuje, že rozhodnutím o nevyloučení soudce či členů soudního senátu trestní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici další prostředky podle trestního řádu. Ústavní stížnost je tedy v tomto ohledu předčasná, a tím i nepřípustná (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 665/15, I. ÚS 1219/18, III. ÚS 3535/18, I. ÚS 842/19, II. ÚS 797/21, I. ÚS 666/21, II. ÚS 700/21 aj., dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)
Jak plyne z příkladmo odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu, uvedené platí nejen pro případ, kdy k (ne)vyloučení soudce (popř. přísedícího) dochází v řízení před soudem prvního stupně, ale taktéž i pro situaci, kdy otázka vyloučení či nevyloučení soudce (členů senátu) vyvstane v řízení před soudem druhého stupně, a to za předpokladu, že proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně lze podat dovolání. Tak je tomu i v nyní souzeném případě, v němž Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvoláních stěžovatele a spoluobviněných proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž námitka podjatosti člena odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze byla vznesena právě v odvolacím řízení. Stěžovateli se totiž naskýtá možnost brojit proti postupu odvolacího soudu v rámci dovolání proti meritornímu usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o řádných opravných prostředcích stěžovatele a dalších spoluobviněných. To pak platí zvláště pro úvahy stran (ne)správného či svévolného složení odvolacího senátu, neboť otázka náležitého obsazení soudu je obecně způsobilá naplnit dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Krom toho se sluší podotknout, že stěžovatel řádně nevyčerpal opravný prostředek v podobě stížnosti, kterou podal jako blanketní a o bližší odůvodnění ji do doby přijetí naříkaného usnesení Nejvyššího soudu nedoplnil (což ostatně v ústavní stížnosti ani nezpochybnil). Tím se připravil o procesní prostor, který se mu k ochraně jeho základních práv v řízení o stížnosti naskytl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2022
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj