ECLI:CZ:US:2022:2.US.105.22.1
sp. zn. II. ÚS 105/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupené Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Novodvorská 667, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 267/2021-319 ze dne 16. 11. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 2505/2021-234 ze dne 12. 8. 2021 bylo stěžovatelce nařízeno navrátit její nezletilou dceru do místa jejího obvyklého bydliště v obci G. ve Velké Británii, a to do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že v případě, že stěžovatelka nezletilou do uvedeného místa bydliště nenavrátí, je navrhovatel, otec nezletilé, oprávněn po uplynutí stanovené lhůty nezletilé dítě převzít za účelem jeho navrácení do určeného místa jeho obvyklého bydliště (výrok II.). Městský soud dále podmínil navrácení nezletilé splněním řady záruk ze strany navrhovatele. První z nich je uhrazení částky 1 920 GBP k rukám stěžovatelky za účelem zajištění samostatného bydlení pro stěžovatelku a nezletilou v místě daného bydliště ve Velké Británii a nákladů na nezbytnou výživu a potřeby nezletilé do rozhodnutí tamního opatrovnického soudu. Jako druhou záruku městský soud stanovil zdržet se iniciování trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin únosu nezletilé z území Velké Británie. Třetí záruka spočívá ve zdržení se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky s výjimkou soudem stanoveného styku navrhovatele s nezletilou (výrok III.). Spolu s tím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy odmítly provést důkazy prokazující, že bude-li muset nezletilá odcestovat se svým otcem do Velké Británie, bude její fyzický, mravní ale i duševní vývoj vážně ohrožen. Stěžovatelka měla dle svých slov v době řízení před obecnými soudy k dispozici celou řadu písemných důkazů svědčících o chování otce vůči nezletilé v době, kdy s ním pobývala ve Velké Británii. Nejednou se věcí zabývaly tamní orgány, přičemž bylo pořízeno několik písemných dokumentů osvědčujících, že nezletilá je týrána, že se otce bojí a že s ním nechce být. Stěžovatelka soudům též vytkla, že se vůbec nezabývaly zkoumáním prostředí, do něhož má být nezletilá vydána. Soud vůbec nezná, jaké jsou poměry u otce, jaké jsou jeho výdělkové poměry, jaké jsou jeho povahové vlastnosti a rysy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud v napadeném rozsudku zevrubně vyložil, proč žádná z výjimek, předvídaných ustanovením čl. 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (zveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb.) pro nenavrácení dítěte, nebyla v souzeném případě splněna. Zvláště se přitom zaměřil na výjimku uvedenou v čl. 13 písm. b) Úmluvy, tedy zda navrácení dítěte nebrání vážné nebezpečí, že návrat by dceru stěžovatelky vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostal do nesnesitelné situace.
Odvolací soud mimo přítomnost rodičů a jejich právních zástupců nezletilou vyslechl. Zjistil, že si nepřeje svého otce vidět, když vzpomínky na pobyt s ním pro ni nejsou příjemné. Odvolací soud dle svých slov výpovědi nezletilé neuvěřil. Poukázal na to, že aniž byla některým z členů senátu dotázána a aniž by tomu poklidná a přátelská atmosféra, neformálně laděného slyšení jakkoliv vybízela, sama náhle uvedla "nenávidím ho". Když byla nato dotázána na příkrost tohoto svého výroku, zvláštně se usmívala, avšak žádné konkrétní vysvětlení pro svůj postoj podat nedokázala. Takové projevy dítěte dle názoru odvolacího soudu neodpovídají situaci týraného dítěte (srov. bod 21 napadeného rozsudku). Pakliže krajský soud na základě tohoto slyšení nezletilé dospěl k závěru, že zaujetí dítěte proti otci bylo naučené, pročež k němu nelze přihlížet jako k autentickému názoru, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Krajský soud také vyšel z dostupného posudku anglického psychologa Louise A. Monaca, který byl vypracován pro účely opatrovnického řízení ve Velké Británii. Z něho mimo jiné vyplynulo, že nezletilá měla jen málo příležitostí vybudovat si pozitivní vztah se svým otcem, ačkoli v minulosti vyjádřila přání vídat se s ním častěji. Závěry tohoto posudku označil krajský soud za ucelené a souladné s poznatky, které vyplynuly z dalších důkazů.
Krajský soud při odvolacím jednání doslova přečetl listiny založené na č. l. 194 a násl. soudního spisu, ohledně nichž stěžovatelka tvrdila, že mají prokazovat týrání nezletilé, resp. nepatřičné zacházení ze strany otce. Ačkoli předmětný materiál nebyl opatřen autorizovaným překladem (pročež bylo vyloučeno jejich řádné provedení), odvolací soud se s nimi přesto seznámil v anglickém jazyce a dovodil, že anglické soudy i úřady se situací v rodině podrobně zabývají, řízení probíhá, nicméně obvinění z domácího násilí jsou sporná. Soud poukázal na to, že z obsahu spisu vůbec nevyplývá, že by bylo prokázáno jakékoli ohrožení nezletilé či trestněprávní jednání otce. Otec se proti vzneseným nařčením ohradil (viz body 23, 24 a 25 napadeného rozsudku). Za této situace nelze než uzavřít, že v návratovém řízení nebyly prokázány žádné obavy nasvědčující, že dítěti po návratu hrozí vážné nebezpečí či že by ho jeho návrat vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Krajský soud na závěr zdůraznil, že v případě nezletilé jde o britskou dívku, téměř nemluvící česky, mající bydliště ve Velké Británii, kde se narodila a kde po drtivou většinu svého života žila. Stejně tak poukázal na to, že stěžovatelka se ve Velké Británii úspěšně etablovala, žila tam prakticky nepřetržitě od roku 1999, získala tam pedagogické vzdělání, dne 22. 6. 2002 uzavřela s otcem své dcery manželství, které bylo 3. 3. 2014 rozvedeno. V Anglii měla živnostenský list, založila domácí školku i školní družinu. Naposledy pracovala jako ředitelka ve státní mateřské škole nedaleko jejich bydliště v G., kde s nezletilou bydlely v pronajatém rodinném domě. Odvolací soud též vyzdvihl záruky, které byly otcem nezletilé poskytnuty nejen ve vztahu k nezletilé, ale i samotné stěžovatelce v případě jejich návratu do Velké Británie.
Přihlédl-li tedy krajský soud ke všem výše uvedeným souvislostem a okolnostem, aniž by byl zjistil byť i náznak skutečného nebezpečí, které by nezletilé v souvislosti s návratem do místa svého obvyklého bydliště hrozilo, nelze na jeho rozhodnutí pohlížet jako na neústavní. Naopak je třeba ocenit, že odvolací soud se věnoval případu navzdory časovým omezením plynoucím z ustanovení §490 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních velmi pečlivě.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, o němž i s přihlédnutím k přednostnímu vyřízení ústavní stížnosti nebylo třeba rozhodnout samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu