ECLI:CZ:US:2022:2.US.1064.20.1
sp. zn. II. ÚS 1064/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Aehrenthal, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020 č. j. 5 As 107/2019-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 3 A 48/2017-105, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 12. 2016 č. j. MV-153941-4/VS-2016 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016 č. j. VS-2880/833/2-2004, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále také jen "správní soud") a v záhlaví označených rozhodnutí ministra vnitra a Ministerstva vnitra, protože jimi mělo být porušeno především její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, jejích příloh, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 A 48/2017 zjistil následující. Stěžovatelka je snachou Johanna Marie Felix Anton Carl Aehrenthala (1905-1972), bývalého majitele rozsáhlých pozemků a nemovitostí v oblasti Českého ráje, včetně zámku Hrubá Skála (dále označovaného zkratkou "J. A."). J. A. byl československým státním občanem (v roce 1921 mu byl vydán domovský list v obci Hrubá Skála). Sčítání lidu v roce 1930 se nicméně nezúčastnil. Sčítána tehdy byla jeho matka a obě sestry, za něž všechny matka J. A. uvedla tehdy národnost německou. V březnu roku 1939 byli výnosem Vůdce a říšského kancléře publikovaným pod č. 75/1939 Sb. obyvatelé protektorátu, kteří byli příslušníky německého národa, prohlášeni za německé státní příslušníky. V červenci roku 1939 J. A. vyplnil dotazník ke zjištění německé příslušnosti, tzv. Fragebogen, přičemž tam jako mateřský jazyk uvedl němčinu a svým podpisem tam potvrdil, že žádný z jeho čtyř prarodičů není a nebyl židovského původu či náboženství a že se on sám hlásí k německému národu. Následně mu byl v říjnu téhož roku vystaven průkaz o německé státní příslušnosti. V roce 1941 byl J. A. odveden do Wehrmachtu, v dubnu 1945 pak byl americkou armádou zajat a umístěn do zajateckého tábora v Heilbronnu. V zajetí setrval až do března 1946, neboť jeho repatriace byla z československé strany odmítnuta.
3. V říjnu roku 1945 a opětovně i v prosinci téhož roku podal J. A., toho času se nacházející v zajateckém táboře v Heilbronnu a dle svého tvrzení nemající tehdy možnost spojit se se svou rodinou, žádost "o znovuzískání československé státní příslušnosti", a to k československému konzulátu. Učinil tak, jak uvedl, na základě informace od československé důstojnické komise, že může požádat o znovuzískání státní příslušnosti, která mu náležela do roku 1939. O této žádosti mělo být patrně rozhodováno na základě §3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret"). Dle tohoto ustanovení osoby, které pozbyly československé státní občanství podle §1 dekretu (k obsahu tohoto ustanovení viz dále), mohly žádat u zastupitelského úřadu o jeho vrácení, přičemž o takovéto žádosti rozhodovalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru; nesmělo jí však vyhovět, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana.
4. V únoru roku 1946 podala manželka J. A. jeho jménem k Ústřednímu národnímu výboru podrobně odůvodněnou žádost "o zachování československého státního občanství podle §2 dekretu". Podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu (citace ustanovení dekretu jsou s ohledem na projednávanou věc kráceny) českoslovenští státní občané národnosti německé, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní občanství. Dále, podle §1 odst. 4 dekretu Češi, kteří se v této době přihlásili za Němce, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzovali se podle tohoto dekretu jako Němci, schválilo-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal příslušný okresní národní výbor po přezkoumání uvedených skutečností. Konečně podle §2 odst. 1 dekretu osobám, spadajícím pod ustanovení §1, které prokázaly, že (1) zůstaly věrny Československé republice, (2) nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a (3) buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovalo se československé státní občanství. Podle ustanovení §2 odst. 2 bylo třeba žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, podat do šesti měsíců od počátku účinnosti dekretu (tj. do února 1946) u místně příslušného okresního národního výboru a rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, přičemž dané osoby byly až do vyřízení žádosti považovány za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.
5. Manželka J. A. uvedenou žádost podávala v přesvědčení, že se J. A. při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k národnosti německé a po zřízení protektorátu se stal německým státním příslušníkem; nežádala tedy o aplikaci výše pro úplnost uvedeného §1 odst. 4 dekretu. O žádosti mělo rozhodovat, v souladu s §2 odst. 2 dekretu, Ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, přičemž příslušný okresní národní výbor mohl J. A. prozatímně vydat osvědčení o okolnostech dle §2 odst. 1 dekretu, na jehož základě by byl J. A. až do vyřízení žádosti považován za československého státního občana. Nic nenasvědčuje tomu, že by k vydání takového osvědčení došlo. Žádost manželky J. A. o zachování československého státního občanství J. A. byla evidována u Magistrátu hlavního města Prahy, referátu popisního, a tímto byla postoupena Zemskému národnímu výboru v Praze. Ten zajistil výpis z tzv. Fragebogen a požádal příslušný okresní národní výbor o prošetření činnosti J. A. v období okupace, přičemž výsledkem tohoto šetření bylo sdělení Zemskému národnímu výboru v Praze (ze dne 18. 2. 1947), že se rada příslušného okresního národního výboru vzhledem ke spisovému materiálu jednomyslně usnesla nedoporučit J. A. vydat osvědčení o národní a státní spolehlivosti podle dekretu. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o žádosti J. A. (resp. žádosti podávané jménem J. A. jeho manželkou) v příslušném spisu, nyní uloženém v Archivu hlavního města Prahy, chybí. Podle posledních dvou záznamů v podacím protokolu došly v srpnu 1948 do spisu dvě písemnosti, první z Ministerstva vnitra, u níž bylo do kolonky "obsah spisu" uvedeno "se zprávou o nevyhovění", a druhá z referátu pro národní správu majetku Praha XX, u níž bylo do dané kolonky uvedeno "o zapůjč.spisů (nevyhov.) žád. (st obč.)".
6. V roce 2006 podal syn J. A., manžel stěžovatelky, u Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") žádost o vydání potvrzení, že se československé občanství J. A. zachovalo. Po smrti žadatele do řízení vstoupila stěžovatelka. Úřad o žádosti rozhodoval na základě §20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v relevantním znění (dále jen "zákon o státním občanství"). Podle těchto ustanovení osvědčení o státním občanství České republiky vydává úřad příslušný podle místa trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství se jedná; ve sporných případech tento úřad provádí zjišťování státního občanství České republiky, o jehož výsledku vystaví fyzické osobě potvrzení.
7. Krajský úřad v roce 2011 vydal ve věci stěžovatelky zamítavé rozhodnutí, a to s ohledem na sdělení Ministerstva vnitra, že řízení podle dekretu nebylo ve vztahu k J. A. nikdy zahájeno ani vedeno. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo vnitra zamítlo. Správní žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem, věc mu však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu vrácena k dalšímu řízení. V tomto řízení pak došlo ke zrušení jak rozhodnutí Ministerstva vnitra, tak rozhodnutí krajského úřadu. Před novým rozhodováním ve věci krajský úřad postupoval podle §57 správního řádu, dle nějž jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem (řízení o předběžné otázce). Krajský úřad tedy dal podnět Ministerstvu vnitra k pokračování v řízení o zachování československého státního občanství J. A. a na dobu do rozhodnutí v této věci přerušil řízení před krajským úřadem.
8. Ministerstvo vnitra v řízení o zachování československého státního občanství J. A. podle dekretu vydalo ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž žádosti J. A. nevyhovělo. V rozhodnutí Ministerstvo vnitra uvedlo, že není oprávněno přezkoumávat správní akty vydané v období po 2. světové válce a že nelze odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období. Co se týče podmínek dle §2 odst. 1 dekretu, první (věrnost Československé republice) i druhou (absence provinění proti českému a slovenskému národu) podmínku označilo Ministerstvo vnitra ve vztahu k J. A. za splněnou. Dospělo nicméně k závěru, že J. A. netrpěl pod nacistickým či fašistickým terorem, jelikož nebyl jeho bezprostředním objektem (ze strany okupantů ani nikdy nebyl, byť na krátkou dobu, jakkoliv omezen na osobní svobodě), ani se činně nezúčastnil boje za osvobození. V řízení totiž bylo, především svědeckými výpověďmi, prokázáno toliko to, že J. A. pomáhal blíže nezjištěným osobám skrývajícím se v hruboskalských lesích. Ministerstvo vnitra tuto činnost J. A. hodnotilo s ohledem na dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu (v rozhodnutí ministerstva řádně citovanou), podle níž se za činnou účast v boji za osvobození nedalo označit například poslouchání zahraničního rozhlasu a rozšiřování takto získaných informací, posílání balíčků do koncentračních táborů, výslovné schvalování protinacistické činnosti či ponechání zajatců a partyzánů ve svěřených lesích. Jednání mohlo být hodnoceno jako činná účast v boji za osvobození pouze tehdy, bylo-li jeho záměrem oslabit vojenskou moc německé říše, bylo-li způsobilé v tomto směru přivodit vážnější účinek a bylo-li aktivní. Jednání J. A. tyto znaky nesplňovalo. Pro úplnost se Ministerstvo zabývalo i možností aplikace §1 odst. 4 dekretu, přičemž dospělo k závěru, že toto ustanovení se na J. A. vztahovat nemohlo, neboť byl, soudě podle jeho původu, školního vzdělání, užívání německého jazyka i skutečností následně uvedených v tzv. Fragebogen, osobou německé národnosti.
9. Rozklad stěžovatelky zamítl ministr vnitra napadeným rozhodnutím. Neztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo vydáno předčasně potud, že ve věci nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu. Ve shodě s rozhodnutím ministerstva totiž konstatoval, že předmětné ustanovení není pro danou věc relevantní. Co se pak týče splnění podmínek podle §2 odst. 1 dekretu, rovněž ministr vnitra dospěl k závěru, že třetí z nich (trpění pod nacistickým terorem nebo činná účast v boji za osvobození) splněna není. J. A. totiž nebyl při několika výsleších gestapem či při zabavování budov vystaven zvýšenému útisku směřujícímu bezprostředně vůči jeho osobě, a nepodařilo se ani prokázat, že osoby, které J. A. podporoval, vyvíjely konkrétní bojovou a sabotážní činnost proti nepříteli.
10. Správní žalobu stěžovatelky správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. Nejprve konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva vnitra, byť má povahu rozhodnutí o předběžné otázce, ze soudního přezkumu vyloučeno není. V souladu s judikaturou Ústavního soudu citovanou v rozhodnutí totiž správní soud zformuloval tři podmínky pro aplikaci výluky dle §70 písm. b) soudního řádu správního, přičemž hned první z nich označil za nesplněnou. Zákon o státním občanství totiž nestanoví lhůtu, v níž by bylo třeba o žádosti stěžovatelky posuzované krajským úřadem rozhodnout, v případě vyloučení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze soudního přezkumu by tedy nebyla zajištěna včasnost soudní ochrany. Dále správní soud konstatoval, že Ministerstvo vnitra bylo, v rozporu s přesvědčením stěžovatelky, oprávněno rozhodnout o žádosti o zachování československého státního občanství podávané podle dekretu. Ohledně případnosti aplikace §1 odst. 4 dekretu správní soud dospěl k závěru, že J. A. byl, soudě podle sčítání z roku 1930 a jeho docházky do německého gymnázia v Praze, národnosti německé. Dané ustanovení se na něj tedy vztahovat nemohlo. Ke splnění podmínek dle §2 odst. 1 dekretu pak správní soud nad rámec dosavadních rozhodnutí ve věci uvedl, že správní spis obsahuje i listinu (zprávu německé výzvědné služby pro K. H. Franka), dle níž se J. A. ucházel o členství v NSDAP. Ku prospěchu J. A. nelze přičíst ani tvrzení stěžovatelky, že J. A. zachránil československého aktivního důstojníka před popravou. Dle svědectví matky tohoto důstojníka byla jeho zachránkyní sestra J. A., jíž ani toto nestačilo k tomu, aby bylo její žádosti o zachování československého státního občanství vyhověno.
11. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. Ve svém rozhodnutí smísil podmínky dle §1 odst. 4 dekretu a dle §2 odst. 1 dekretu, neboť (mylně, pozn. ÚS) dospěl k závěru, že vydání osvědčení dle prvého ustanovení předcházelo aplikaci druhého. K hodnocení podmínek dle §2 odst. 1 dekretu, zejména činné účasti v boji za osvobození, Nejvyšší správní soud uvedl, že věc J. A. je třeba posoudit v zásadě podle měřítek tehdejší doby, respektive nelze jen kvůli velkému časovému odstupu konstituovat speciálně pro tento případ kritéria jiná.
II. Argumentace účastníků řízení
12. Stěžovatelka v (několikrát obsáhle doplněné) ústavní stížnosti zejména tvrdí, že nikdy nikdo nepodal žádost podle §24 zákona o státním občanství, ale toliko o pokračování v dekretálním řízení. Na druhou stranu však tvrdí, že o žádosti měl rozhodnout krajský úřad, nikoliv ministerstvo. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že manželka J. A. v původní žádosti navrhovala výslech Josefa Bubáka, který tehdy nebyl proveden, a vyjmenovává nepřesnosti v napadených rozhodnutích. Konečně je stěžovatelka přesvědčena, že J. A. naplnil i třetí podmínku dle §2 odst. 1 dekretu, neboť se činně účastnil boje za osvobození. K tomu stěžovatelka zejména poukazuje na notářský zápis dvou výpovědí, dle nichž J. A. poskytoval prostor ve sklepě svého zámku k ukrývání uprchlíků z transportů, těmto také dával jídlo a šatstvo a následně jim poskytl úkryt ve svých lesích, kde se přidávali k různým odbojovým skupinám, a dále též poskytoval zbraně různým odbojovým skupinám a partyzánům a podporoval skupinu Antimony, která měla za úkol obnovit spojení mezi domácím odbojem a exilovou vládou. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/04 ze dne 29. 6. 2005, dle nějž prý k naplnění podmínek dle §2 odst. 1 dekretu stačí jen usnadnění bojové činnosti těch, kteří s okupantem zápolili, a uvedené lze prokazovat vlastním tvrzením žadatele a svědectvím třetí osoby. Dále stěžovatelka argumentuje (již v předchozích řízeních předkládaným) přípisem Zemského výboru v Praze ze srpna 1945, na jehož základě byla manželka J. A. a jeho děti po tzv. divokém odsunu navráceny do Československa, jelikož bylo "všeobecně známo, že [rodina] byla protinacistického a protifašistického smýšlení a jednotliví [členové] rodiny se zúčastnili aktivně odboje". V důsledku existence této veřejné listiny a značných průtahů v rozhodování ministerstva mělo dle stěžovatelky dojít k obrácení důkazního břemene. Patrně ve vztahu k podmínkám dle §1 odst. 4 dekretu pak ještě stěžovatelka zdůrazňuje, že J. A. měl židovský původ, a dokládá to zejména výpisem z publikace tzv. Semi Gotha z roku 1913. Celkově pak má stěžovatelka za to, že rozhodování o žádosti J. A. (respektive o žádosti podané za J. A. jeho manželkou) bylo ovlivněno skutečností, že již v roce 1945 byl konfiskován veškerý majetek J. A. a případné pozitivní posouzení žádosti by znamenalo zneplatnění této konfiskace.
13. K výzvě Ústavního soudu se k věci vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, a vedlejší účastnice Česká republika - Ministerstvo vnitra. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, totéž učinil i Nejvyšší správní soud. Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření odkázalo na rozhodnutí obou soudů a zdůraznilo, že to byla stěžovatelka, kdo byl povinen správnímu orgánu předložit veškeré potřebné podklady pro jeho rozhodnutí. Jelikož obecné soudy, ani Ministerstvo vnitra ve svých vyjádřeních neuvedly nic nad rámec argumentace obsažené v jejich rozhodnutích, nebyla tato vyjádření zasílána stěžovatelce k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
16. V projednávané věci jde o problematiku státního občanství a jeho úpravy ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. K této problematice se již Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vyjadřoval, přičemž dosavadní závěry Ústavního soudu lze shrnout následovně. Dekret je v prvé řadě třeba považovat za legální a legitimní [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], a jeho aplikace na v minulosti již seběhlá jednání a skutečnosti, nejde-li ovšem o použití konstitutivního charakteru, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s jejími mezinárodními závazky [nález sp. zn. I. ÚS 98/04 ze dne 29. 6. 2005 (N 133/37 SbNU 675)]. Bylo-li v minulosti zahájeno řízení podle dekretu, je nutné jej, třeba i s odstupem sedmi desetiletí, dokončit, jelikož právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem [nález sp. zn. IV. ÚS 114/96 ze dne 25. 9. 1997 (N 114/9 SbNU 71)]. Žádost o pokračování v dekretálním řízení je dle jejího obsahu možno považovat za žádost podávanou dle §20 a 24 zákona o státním občanství (srov. posledně citovaný nález in fine), přičemž o takto posuzované žádosti nelze bez znalosti výsledku dekretálního řízení rozhodnout [nález sp. zn. I. ÚS 147/03 ze dne 31. 8. 2005 (N 167/38 SbNU 335)]. Ústavní soud se dále vyslovil k povaze vyplnění tzv. Fragebogen. Konstatoval, že vyplnění tohoto dotazníku v zásadě představovalo důvod pro ztrátu československého státního občanství podle dekretu, neboť jestliže se tzv. protektorátní příslušník v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápáno jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu [nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509)].
17. Konečně pro posuzování splnění podmínek dle §2 odst. 1 dekretu v dnešní době Ústavní soud označil za v zásadě závazné stanovisko příslušného okresního národního výboru [nález sp. zn. I. ÚS 98/04 ze dne 29. 6. 2005 (N 133/37 SbNU 675)]. K tomuto závěru dospěl při posuzování situace, kdy žadatel osvědčení o skutečnostech dle §2 odst. 1 v roce 1946 získal, ovšem Ministerstvo vnitra v roce 2002 řízení dokončilo s tím, že žádosti o zachování československého státního občanství nevyhovělo. Takový postup Ústavní soud označil za nepřípustný. Při úvahách o možnosti a vůbec přípustnosti tzv. nápravy rozhodnutí orgánů veřejné moci aplikujících v letech 1945 až 1948 dekret, byla-li navíc tato rozhodnutí předběžné povahy pro žadatele příznivá, Ústavní soud vyslovil závěr, že nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších, bezesporu tragických událostí, nepřiměřený časový odstup. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, je tak nezbytné postupovat s největší obezřetností. V uvedené věci (sp. zn. I. ÚS 98/04) Ústavní soud ještě dodal, že vydání osvědčení lze i ve světle dobové judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za oprávněné, neboť dotyčný podporoval české osvobozenecké hnutí (zdarma poskytl cvičiště pro cvičení v ostrostřelbě pro odbočku československého důstojnictva či dle přímé výpovědi člověka, kterému hrozilo zatčení gestapem, poskytl tomuto úkryt na svém zámku) a zároveň trpěl pod nacistickým terorem (podle svědectví utrpěl nervový kolaps s následnou nemohoucností v důsledku soustavného tlaku Němci jmenovaného správce na to, aby přestoupil k německé národnosti). Za relevantní byla dále označena skutečnost, že byl dotyčný po dobu války upoután na lůžko a boje za osvobození se tedy ani nemohl účastnit aktivněji.
18. S ohledem na právě shrnuté závěry Ústavního soudu je zřejmé, že v nyní posuzované věci krajský úřad postupoval správně, když žádost o pokračování v dekretálním řízení považoval za žádost dle §20 a §24 zákona o státním občanství a když řízení o ní přerušil do doby rozhodnutí Ministerstva vnitra o žádosti podané podle dekretu. Rovněž ministerstvo postupovalo ve shodě s výše shrnutými závěry Ústavního soudu, respektovalo-li právo J. A. (respektive jeho právní nástupkyně) na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem a rozhodovalo-li ve věci i navzdory značnému časovému odstupu od podání žádosti. A rovněž navzdory nikoliv zcela nepravděpodobné možnosti, že v minulosti již bylo zpracováno nevyhovující rozhodnutí (srov. bod 5 tohoto usnesení a tam citované znění dvou posledních záznamů v podacím protokolu), které však nebylo doručeno, ani archivováno. Co se pak týče samotného posuzování žádosti a navazujícího rozhodování o rozkladu, správní žalobě a kasační stížnosti, nelze učinit závěr, že by vydaná rozhodnutí byla v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývala, že by byla projevem libovůle či dokonce svévole nebo by se protivila elementárním požadavkům spravedlnosti. Ač se v odůvodnění napadených rozhodnutí objevují nepřesnosti (srov. například směšování podmínek dle §1 odst. 4 a okolností dle §2 odst. 1 dekretu zmiňované v bodě 11 tohoto usnesení), tyto nejsou takové povahy, aby měly vliv na celkový výsledek řízení a aby odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 17].
19. Argumentace stěžovatelky se v zásadě štěpí do dvou linií. Zaprvé stěžovatelka v podstatě tvrdí, že J. A. byl před druhou světovou válkou Čech (ve smyslu dekretu) a za Němce se přihlásil až prostřednictvím tzv. Fragebogen, a to byv k tomu donucen strachem z důsledků svého tvrzeně židovského původu. Tato argumentace se vztahuje k §1 odst. 4 dekretu. Zadruhé stěžovatelka v podstatě tvrdí, že J. A., i kdyby byl před válkou národnosti německé a během války v důsledku toho nabyl německou státní příslušnost, zachovalo by se mu československé státní občanství, neboť především poskytoval pomoc různým odbojovým skupinám a partyzánům. Tato argumentace se vztahuje k §2 odst. 1 dekretu.
20. K prvému lze poukázat již na samotné znění žádosti podávané manželkou J. A. v roce 1946 (srov. její shrnutí v bodě 4 tohoto usnesení), z nějž je zřejmé, že o aplikaci §1 odst. 4 dekretu tehdy usilováno ani nebylo. Dále lze vzhledem ke skutečnosti, že se při sčítání lidu v roce 1930 rodina J. A. přihlásila k německé národnosti (přičemž on sám se sčítání nezúčastnil), pochybovat o tom, zda lze zmíněné ustanovení na J. A. vůbec vztáhnout. Konečně o splnění podmínek dle §1 odst. 4 dekretu rozhodovalo tehdejší ministerstvo vnitra, které schvalovalo osvědčení o národní spolehlivosti vydané příslušným okresním národním výborem. V případě J. A. adresoval příslušný okresní národní výbor Zemskému národnímu výboru v Praze v únoru roku 1947 (tedy ještě v době fungování demokratického právního státu, byť poznamenané tragičností válečných událostí) sdělení, z nějž je patrné, že se vydání "osvědčení o národní a státní spolehlivosti podle dekretu" nedoporučuje. Ač bylo toto sdělení učiněno v rámci řízení podle §2 odst. 1 dekretu (srov. bod 5 tohoto usnesení), lze se důvodně domnívat, že by stejný okresní národní výbor i v rámci jiného řízení směřujícího ke stvrzení existence československého státního občanství J. A. postupoval stejně.
21. Podobně i druhá argumentační linie stěžovatelky zaměřující se na splnění podmínek dle §2 odst. 1 dekretu, zejména podmínky činné účasti v boji za osvobození, selhává ve světle zmíněného sdělení okresního národního výboru. Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04 (citovaném v bodě 17 tohoto usnesení), postoj okresního národního výboru je třeba považovat za zásadní, neboť nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o orgán, který byl dobře obeznámen s tehdejší realitou a neměl od tehdejších, bezesporu tragických událostí, nepřiměřený časový odstup. Ač tedy lze z historického hlediska diskutovat o případných majetkových motivacích, které příslušný okresní národní výbor k jeho závěru stran J. A. vedly, z hlediska právního nemůže být hodnocení minulého soudem přítomnosti nad minulostí [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/94 citovaný v bodě 16 tohoto usnesení]. Nadto je z logického hlediska velmi nepravděpodobné, že by se, bylo-li by řízení podle dekretu řádně dokončeno již v poválečném období, tehdejší ministerstvo vnitra, na základě nedoporučujícího sdělení od okresního národního výboru a informace o vyplnění tzv. Fragebogen od Zemského výboru v Praze, rozhodlo žádosti vyhovět, tedy konstatovat, že se československé státní občanství J. A. zachovává. Konečně ani samotná skutková zjištění nenasvědčují tomu, že by J. A. splňoval podmínky dle §2 odst. 1 dekretu (zejména tedy podmínku třetí; splnění prvních dvou napadená rozhodnutí nerozporují). Doloženo bylo toliko to, že J. A. pomáhal lidem skrývajícím se na jeho pozemcích, nikoliv již to, že by tito lidé prováděli konkrétní bojovou činnost směřující k oslabení nepřítele. Situace J. A. je tak odlišná od okolností, kterými se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04, i od okolností, v nichž Ministerstvo vnitra vydalo jiné, v daném nálezu citované rozhodnutí, na které stěžovatelka poukázala a dle nějž lze jako boj za osvobození republiky označit též usnadňování bojové činnosti těch, kteří s okupantem zápolili. V obou těchto věcech totiž existovala konkrétní bojová činnost, která mohla být díky pomoci žadatele o zachování občanství prováděna (v první věci byla kupříkladu poskytnuta pomoc odbočce československého důstojnictva, v druhé pomoc žadatele dosvědčoval sám člen odbojové skupiny, který tak měl možnost popsat i její aktivity).
22. Pro úplnost lze ještě uvážit možnou třetí cestu k tomu, aby byl J. A. po válce považován za československého státního občana, tj. postup dle §3 dekretu. Podle tohoto ustanovení mohl J. A. žádat, a ke konci roku 1945 skutečně žádal (srov. bod 3 tohoto usnesení), o vrácení československého státního občanství, přičemž o takovéto žádosti rozhodovalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru. Ač není zřejmé, zda vůbec, a popřípadě s jakým výsledkem se ministerstvo tehdy žádostí J. A. zabývalo, je opět spíše nepravděpodobné, že by občanství J. A. vrátilo, respektive že by Zemský národní výbor v Praze na základě informace, že J. A. vyplnil tzv. Fragebogen, takový postup navrhlo. Nadto je ze znění §3 dekretu zřejmé, že pozitivní výsledek ve věci si není možno nyní jakkoliv nárokovat, neboť při dokončování řízení podle tohoto ustanovení dekretu by Ministerstvo vnitra, i pokud by bylo konfrontováno s existencí příslušného návrhu zemského národního výboru, disponovalo zcela volnou úvahou.
23. K závěrečnému shrnutí posouzení projednávané věci lze užít citace usnesení sp. zn. IV. ÚS 1658/07 ze dne 13. 9. 2007. Důkazně podložené jednání J. A. "je nepochybně výrazem postojů navýsost humanitních, jakož i (nikoliv ojediněle) kvalit morálních a s nimi spjaté osobní statečnosti. Tyto postoje, které ovšem (samy o sobě) v intencích posouzení orgánů veřejné moci, jež Ústavní soud stran vytváření tohoto (skutkového a právního) úsudku neshledal v rozporu s ústavními kautelami, pokud se jejich jednotlivých uváděných projevů týče, nedisponují ve svém souhrnu způsobilostí dosáhnout intenzity umožňující podřazení pod relevantní rámec na věc stěžovatele dopadajícího jednoduchého práva. Tento byl vytvořen a vygenerován vlivem historického kontextu se všemi jeho aspekty v jiné době, která je výrazem zmíněného ‚řádu minulosti', jež přirozeně výrazně a především závazně determinuje i výsledek rozhodování ‚dnešního' a z nějž nebylo lze z pohledu ‚řádu přítomnosti' bez dalšího vykročit."
24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu