ECLI:CZ:US:2022:2.US.1066.22.1
sp. zn. II. ÚS 1066/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2022 č. j. 30 Cdo 3227/2021-506, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2021 č. j. 15 C 53/2020-436 zastavil řízení o požadavku stěžovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 920 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice zaplatila částku ve výši 1 920 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Podle obvodního soudu, zejména s ohledem na zásah do profesní, psychické, volnočasové a rodinné sféry stěžovatele, došlo k zásahu do jeho nemajetkové sféry nezákonným trestním stíháním. Rovněž uvedl, že trestní stíhání se projevilo v jeho psychice. Na druhou stranu podotkl, že v tomto případě nedošlo k jeho dehonestaci v politickém životě. Obvodní soud dále uvedl, že se jednalo o politováníhodné působení orgánů veřejné moci proti stěžovateli, avšak vyhlášením zprošťujícího rozsudku byl dán titul nezákonného rozhodnutí a také se mu tímto konstatováním dostalo náhrady nemajetkové újmy. Podle obvodního soudu v tomto případě nedošlo k tak enormním pochybením ze strany státu, která by zvyšovala význam a zásah uvedeného trestního stíhání do všech sfér osobnosti stěžovatele, ani nešlo o trestní stíhání trvající extrémně dlouhou dobu. Proto uzavřel, že částka 80 000 Kč, která byla stěžovateli přiznána vedlejší účastnicí, je dostačující k nápravě vzniklé nemajetkové újmy.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání do výroku II a III. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 5. 2021 č. j. 30 Co 133/2021-479 výroky II a III rozsudku obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle městského soudu nebylo odvolání stěžovatele opodstatněné. Podle jeho názoru postupoval obvodní soud správně, když také srovnal jím projednávaný případ s obdobnými případy. Podle městského soudu zvážil všechny relevantní skutečnosti a dospěl k závěru, který je věcně správný.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání na samé hraně projednatelnosti, protože stěžovatel pouze odkázal na §237 o. s. ř. a nespecifikoval, od jaké ustálené rozhodovací praxe se městský soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva měla být Nejvyšším soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého řešení se má Nejvyšší soud odchýlit. Dále však Nejvyšší soud shledal, že se stěžovatel domáhal přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných osob s tím, že tato otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Tato otázka však podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání nezaložila. Obvodní soud a následně ani městský soud se podle jeho názoru při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění neodchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, protože přihlédly k povaze trestní věci, pro kterou byl stěžovatel stíhán, délce trestního stíhání, výši trestu, který mu hrozil, prokázaným následkům, které mu tím byly způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech.
6. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že ve věcech, z nichž vyšel obvodní soud a městský soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním. Taková námitka pak, podle Nejvyššího soudu, není způsobilým dovolacím důvodem.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že pravomocným usnesením Nejvyššího soudu v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu porušuje jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. Stěžovatel uvádí, že k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu došlo tím, že Nejvyšší soud zamítl jeho dovolání, přestože pro to nebyly splněny zákonem stanovené důvody. Uvádí, že jeho dovolání směřovalo výlučně do výše přiznaného zadostiučinění, aniž by napadal skutková zjištění či právní hodnocení případu. Stěžovatel namítá, že ve svém dovolání nezpochybňoval postup městského soudu, pouze se odvolával na to, že nestanovil správně výši přiznaného zadostiučinění. Tím, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat jeho argumenty a nezhodnotil, zda vzal městský soud v úvahu všechny relevantní skutečnosti, měl zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je dle Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud vykonává svou pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze jej považovat za další instanci v soustavě obecných soudů. Ústavní soud nemá v těchto případech kompetenci či dokonce pravomoc vlastním rozhodnutím nahrazovat rozhodování obecných soudů a vstupovat do řízení jako orgán rozhodující na základě podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu, svěřeným mu Ústavou, je přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z tohoto důvodu, stejně jako z důvodu zdrženlivosti při zasahování do pravomocí jiných Ústavou zřízených orgánů veřejné moci, Ústavní soud respektuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud má do jejich rozhodovací činnosti pravomoc zasáhnout pouze v případech, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
11. Stěžovatel svou Ústavní stížností napadá postup Nejvyššího soudu s tím, že se dostatečně nezabýval výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznanou podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"), a dovolání bezdůvodně odmítl. Srovnatelná praxe Nejvyššího soudu však byla aprobována Ústavním soudem např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2208/22 ze dne 13. 9. 2022 (všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soud jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1084/22 ze dne 6. 9. 2022, usnesení sp. zn. III. ÚS 969/22 ze dne 22. 8. 2022, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3540/20 ze dne 23. 2. 2021 a v tomto případě Ústavní soud nezjistil důvody, které by jej měly vést k tomu, aby do tohoto stavu zasáhl.
12. Ustanovení §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je ustanovením relativně abstraktním. Orgán veřejné moci, který je autoritativně aplikuje, má proto pravomoc stanovit naplnění subsumpčních podmínek s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Takto široce pojatá pravomoc je kompenzována jeho povinností řádně odůvodnit své závěry a pohybovat se v mezích přiměřených účelu příslušné regulace. Pokud dostojí těmto podmínkám, pak Ústavní soud není oprávněn do hodnocení provedeného obecnými soudy vstupovat, ledaže by jejich závěry byly natolik extrémní, že se vymykají smyslu a účelu právní úpravy. Pouze takový postup by mohl být v rozporu s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
13. Argumentace stěžovatele je však kusá a míjí se s obsahem napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dostatečným způsobem popsal, proč dospěl k závěru, že všechna kritéria nezbytná pro určení výše zadostiučinění byla aplikována v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Není tedy pochyb o tom, že se položenou otázkou zabýval a zjistil, že městský soud postupoval v souladu s jeho rozhodovací praxí, a to i v otázce výše přiměřeného zadostiučinění. Rovněž neshledal, že by byl důvod se od této praxe odklonit.
14. V nálezu sp. zn. II. ÚS 417/21 ze dne 21. 6. 2021 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy mají při stanovení výše zadostiučinění povinnost pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo, a k závažnosti této újmy. Rozhodující jsou jedinečné skutkové okolnosti na jejichž základě soud určí výši zadostiučinění. V posuzovaném případě tomuto požadavku obvodní soud, městský soud a následně Nejvyšší soud dostály. V nyní posuzovaném případě nebyl stěžovatel politicky poškozen (ba podle zjištění obvodního soudu naopak). Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v jeho případě nepostupovaly obecné soudy individuálně a nepřihlédly k tomu, že je veřejně činný.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s požadavky kladenými ústavním pořádkem České republiky, a dostál podmínkám stanoveným Ústavním soudem pro přezkum výše náhrady nemajetkové újmy, jak plynou např. z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773), nálezu sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) nebo nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459).
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele. Proto posoudil návrh jako návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu