ECLI:CZ:US:2022:2.US.1129.22.1
sp. zn. II. ÚS 1129/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. A., zastoupené Mgr. Šárkou Boráňovou, advokátkou se sídlem Tř. 1. máje 2148, Hranice, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 40 P 244/2010-1057, 30 P a Nc 190/2021 ze dne 24. září 2021 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 380/2021-1224 ze dne 28. ledna 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejího ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost všech účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatelky a její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jak stanoví čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na zachování stěžovatelčiny lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu stěžovatelčina jména, a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
2. V projednávané věci prvostupňový soud napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2021, č. j. 40 P 244/2010 - 1057 nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce za neuskutečněný styk nezletilého V. F. (dále jen "nezletilý") s otcem J. F. (dále jen "vedlejší účastník") podle §502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pokuty stanovil ve výši 15 000 Kč za nerealizovaný styk v termínu od 4. 6. do 6. 6. 2021 a pokutu ve výši 40 000 Kč za nerealizovaný styk nezletilého s vedlejším účastníkem v termínu od 23. 7. do 29. 7. 2021. Současně byla stěžovatelce výrokem II. uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno spolu s návrhem vedlejšího účastníka na nařízení výkonu rozhodnutí.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel ze žádných skutkových zjištění, pouze odkazoval na dříve vydaná rozhodnutí a na tvrzení vedlejšího účastníka, která ale nejsou podložená žádnými důkazy. Stěžovatelka ve svém odvolání dále uvedla, že to byl právě vedlejší účastník, který nerespektoval soudem uložený styk s nezletilým, a proto má za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení pokuty a navrhovala, aby odvoláním napadené usnesení bylo krajským soudem zrušeno.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 1. 2022, č. j. 70 Co 380/2021-1224 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na specifické okolnosti projednávaného případu dané nekomunikací rodičů, jejich extrémním konfliktem, v němž nezletilý vystupuje jako prostředek manipulace a zdůraznil rovněž přecitlivělost nezl. V. Dle dovolacího soudu soud prvního stupně opřel o poznatky získané již během předchozího nalézacího a opakovaných exekučních řízení. Shodně s okresním soudem opětovně konstatoval, že stěžovatelka jakožto matka nevyvíjí snahu k motivaci nezletilého, aby byl jeho styk s otcem realizován, a znemožňuje osobní i telefonický kontakt otce s dítětem, co vyplývá i z četnosti obdobných incidentů. Odvolací soud ve svém usnesení dále konstatoval, že stěžovatelka si není vědoma negativních dopadů svého přístupu k uskutečňování styku, a naopak jej nekriticky obhajuje jako správný.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala dosavadní řízení před obecními soudy. Podle stěžovatelky je to otec, který se neřídí pravomocnými rozhodnutími, syna si nepřebírá ve škole (dle výroku rozhodnutí) a nejeví zájem si jej řádně přebírat. Ve světle těchto okolností je výkon rozhodnutí uložením pokuty naprosto neopodstatněný. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje zejména na porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, a to zejména pro porušení jejího práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, práva na rovnost všech účastníků řízení, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatelky a její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K tomu stěžovatelka dodává, že obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečně provedeného dokazování, rovněž že rozhodování obecných soudů je zatíženo jednostranným zvýhodněním vedlejšího účastníka a v neposlední řadě to, že obecné soudy neposkytly stěžovatelce možnost vyvrátit tvrzení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále poukazuje na porušení jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu tedy oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. To platí i ve věcech rodinněprávních, když Ústavní soud zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření. Ústavnímu soudu nepřísluší činit skutkové závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti, tím spíše to platí pro řízení vykonávací [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3080/21].
8. V nyní projednávané věci výkonu rozhodnutí uložením pokuty Ústavní soud neshledal extrémní vybočení obecných soudů z mantinelů daných ústavním pořádkem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a napadená usnesení taktéž opřely o přiléhavou argumentaci. Důvody, pro které by daná usnesení bylo možné označit za svévolná či jinak excesivní, Ústavní soud nezjistil.
9. Otázka, zda stěžovatelka (ne)činila přiměřené kroky a (ne)plnila tak dobrovolně ve smyslu §502 zákona o zvláštních řízeních soudních je otázkou skutkovou, jíž se obecné soudy odpovídajícím způsobem zabývaly v odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Zejména odvolací soud přitom poukázal na trvající konflikt obou rodičů.
10. Ústavní stížnost stěžovatelky tak dle Ústavního soudu představuje pouze pokračující (skutkovou) polemiku s obecnými soudy, na kterou však bylo stěžovatelce spolehlivě zodpovězeno v napadených rozhodnutích. V dalším řízení by měli rodiče směřovat k postupné komunikaci týkající se předávání nezletilého tak, aby k nařízení výkonu nemuselo docházet. Podle §502 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních lze totiž výkon rozhodnutí uložením pokuty nařídit za splnění specifických zákonných podmínek dokonce opětovně.
11. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu