ECLI:CZ:US:2022:2.US.1142.22.1
sp. zn. II. ÚS 1142/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele MOROUDON INVESTMENTS LIMITED, se sídlem 8 Mykinon, Nicosia 1065, Kyperská republika, zastoupeného Mgr. Et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022, sp. zn. KSPH 61-62 INS 18526/2018-B-550, a usnesení přijatému na schůzi věřitelů konané v insolvenční věci KSPH 61-62 INS 18526/2018 dne 4. března 2022, kterým stěžovateli nebylo přiznáno hlasovací právo, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení schůze věřitelů konané dne 4. 3. 2022 ve věci sp. zn. KSPH 61-62 INS 18526/2018 (dále také "předmětná schůze věřitelů"), kdy předmětná schůze věřitelů rozhodla o nepřiznání hlasovacího práva stěžovateli. Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení krajského soudu o schválení tam specifikovaného reorganizačního plánu dlužnice společnosti ČKD Kutná Hora, a. s. K věci dále stěžovatel uvádí, že jeho základní práva byla porušena zejména tím, že krajský soud jako insolvenční soud nejprve rozhodoval o jeho hlasovacím právu jako věřitele, přítomného na schůzi věřitelů, přičemž rozhodl o nepřiznání tohoto hlasovacího práva stěžovateli, čímž bylo stěžovateli znemožněno hlasovat o jednotlivých bodech programu schůze věřitelů. Kvůli tomuto pochybení došlo i k přijetí ústavní stížností napadeného rozhodnutí schůze věřitelů a krajského soudu o schválení reorganizačního plánu, které tak podle stěžovatele vůbec nemělo být přijato.
3. Stěžovatel dále uvádí, z jakých důvodů se domnívá, že mu hlasovací právo mělo být přiznáno. Proti rozhodnutí soudu o schválení reorganizačního plánu stěžovatel podal odvolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Stěžovatel si není jist, zda odvolání nebude vrchním soudem odmítnuto, proto z opatrnosti podává již nyní ústavní stížnost.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
5. Jak naznačeno výše, v daném případě došlo k souběhu dvou typů právních institutů, jež mohou ve výsledku vést k ochraně práv stěžovatele, a to ústavní stížnosti a odvolání. Pokud by v nyní posuzované věci byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném odvolání, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával obecný soud a zároveň i Ústavní soud.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, není-li již náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci možná.
7. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o stěžovatelem podaném odvolání, je návrhem nepřípustným, což ve svém důsledku sám stěžovatel ani nezpochybňuje; naopak v ústavní stížnosti otevřeně přiznává, že nyní posuzovanou stížnost souběžně s odvoláním podal z opatrnosti především zřejmě proto, aby jeho ústavní stížnost eventuálně podaná po posouzení podaného odvolání (popř. dovolání) nemohla být odmítnuta pro opožděnost.
8. Ústavní stížnost je pak podle Ústavního soudu nepřípustná, i pokud jí stěžovatel napadá usnesení schůze věřitelů o nepřiznání hlasovacího práva stěžovateli, neboť jak plyne ze samotné ústavní stížnosti i z jejích příloh, toto rozhodnutí předmětné schůze bylo v případě stěžovatele potvrzeno právě rozhodnutím krajského soudu. Podle §52 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), správnost rozhodnutí o hlasovacích právech věřitele lze přezkoumat v rámci odvolání proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu přijatého po vydání rozhodnutí o těchto právech věřitele (srov. k tomu i závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015, na které stěžovatel sám odkázal). Takovým prvním rozhodnutím podle tvrzení samotného stěžovatele bylo nyní napadené usnesení krajského soudu o schválení reorganizačního plánu.
9. Za nastalé procesní situace nezbývá než dovodit, že stěžovateli pro podání ústavní stížnosti poběží lhůta dvou měsíců až ode dne doručení pravomocného rozhodnutí soudu o jím podaných opravných prostředcích, která nyní nelze předjímat. Není sice možné vyloučit, že se v řízení o odvolání (popřípadě dovolání, budou-li pro jeho podání splněny podmínky) bude konstatováno, že ve věci stěžovatele nebyla efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že stěžovatelem uplatněné opravné prostředky nebyly způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k nimž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu však platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek (a maius ad minori i řádný) odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva do dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí.
10. Za takové situace Ústavní soud ústavní stížnost eventuálně nově podanou - při dodržení zákonem o Ústavním soudu stanovených podmínek řízení - posoudí, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k přezkumu v řízení o stěžovatelem souběžně podaných opravných prostředcích, Ústavní soud sám posuzovat nemůže.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ze stejných důvodů Ústavní soud neshledal podmínky k přerušení řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2022
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj